Umění přežít

Kapitola 19.

****

Za zvuku milého cvrlikání drobných ptáčku, Rosa pomalu otevírá svá odpočatá víčka.

Večer si našla místo, na kterém se cítílila pohodlně, teď je to samý opak. Celé tělo má otlačené od suché kůry. Křečovitě se snaží vstát, ale její lenost jí to nedovoluje.

Po chvíli odpočinku, se chytá nejhrubší větve a opatrně slézá dolů. Hlavně nic neuspěchat. Nechce dopadnout jako na těch balvanech. Pravidelně střídá nohy, a pokládá je na větve pod sebou. Rosa je lehká a tak nemá sebemenší problém se udržet. Sílu v rukou má po otci. On byl silný jako dva medvedi a když se dobře najedl, zvládnul práci čtyř chlapů.

Když už je až na zemi, pořádně se protahuje. Je celá ztuhlá. Po příjemné ranní rozcvičce jde Rosa k jezeru. Už si ani nepamatuje, kdy se naposled koupala. Přes zimu to nešlo. V brlohu u medvěda to pořádně smrdělo a i ona od něj načichla. Ale zvykla si na to a pak jí to už tak nechutné nepřišlo.

Pomalu ze sebe svléká všechno oblečení a odkládá ho poskládané do po ránu mokrého písku. Očima větří okolí, jestli tu náhodou někdo nečmuchá a když si je jistá, rozbíhá se po pláži do vody.

Vešla do vody pouze po kotníky, není zvyklá se tolik otužovat, i když pro Finy je to běžná záležitost. Trochu drká zubama a rukama se zakrývá a snaží se zahřát. Pak, až si tělo zvykne na chladnou vodu, odvážně vstupuje hlouběji.

Když je ve vodě po kolena, rukama nabírá vodu do dlaní a nechá ji po sobě téct. Postupuje dál, až je po krk ve vodě. Rozpřahuje se rukama vpřed a plave vstříc jezeru. Voda je po ránu velmi studená. Jezero tvoří stálá voda do které přitéká spousta potoků z kopců a stále přivádí novou a novou vodu. Na druhé straně se leskne odraz dopadajícího slunce. Kus jezera je stále pohlcen pod hrubou  krustou zamrzlého ledu, který už ale dlouho nevydrží vzhledem k počasí.

Rosa vplula zhruba doprostřed jezera. Je velmi hluboké a temné. Rosa nemá odvahu pohlédnout pod sebe. Neustále se udržuje v pohybu, aby náhodou nedostala křeč. Máchá rukama a nohama a kolem sebe vytváří velké kruhy, které se od ní rozléhají do všech stran jezera. Slunce pomalu vylézá nad poslední větvičky smrků a oznamuje celému Finsku, že začíná teplý den. Rosa se kochá tou nádhernou podívanou a lehá si na hladinu. Chvíli si jen tak leží s ušima pod vodou, naslouchá bublání a nechává se unášet lehkým proudem, poháněným větrem. V tom zvláštním zvuku, slyší ledacos. Chvíli šumění a pak něco jako hlasy, jako kdyby k ní jezero promlouvalo. Vnímá ten klid, tu pohodu a zavírá oči. Unáší se v proudu myšlenek. Jako by byla součástí vody, jako by byla jedna malá kapka v moři těch miliard dalších. Jako by byla samotná voda...

Z jejího přemýšlení ji až vytrhne náraz hlavou o kus ledovce. Rychle se vrací do původní plavecké polohy a rozhlíží se kolem. Ocitla se na druhé straně jezera. Na té zamrzlé. Plave ke břehu podél ledu, je už příliš unavená a je si jistá, že zpět by už doplavat nedokázala.

Přichází ke břehu a když je venku z vody, celá se třese zimou. Teplota vzduchu je snad ještě chladnější než voda. Mrazivý vítr jí hladí ze všech stran. Musí se rychle vrátit, než se prochladí. Rozbíhá se boso po kamenitém písku, který se ji lepí na chodidla. Celkem to štípe. Je to pořádnej kus, ve vodě se jí to až tak nezdálo, ubíhalo to rychle, protože si to užívala. Teď jí ale každá vteřina příjde nekonečná. Našlapuje opatrně, pořád má ještě na nohou ztvrdlé puchýře a nechce aby se jí do nich dostala infekce.

Když už konečně dokulhává na pláž, utírá si své dlouhé hnědé vlasy do bílé košilky a hází přes sebe kabát. Celá se chvěje. Z nohou si otřepává kamínky a naskakuje do snehulí. Když je oblečená, odchází s kyselým výrazem k hromadě větví. Dnes už jí moc sil nezbylo, ale i přes všechnu bolest bere pár tenkých klád a klacků a staví je mezi třemi stromy špičatě nahoru. Tahá je z posledních sil. Po nějaké době jí začíná být nevolno z horka. Teče jí z nosu dlouhý bílý snopel a začíná odkašlávat. S tím koupáním to přehnala. Po dvou hodinách tvrdé práce si Rosa sedá dovnitř mezi větve a choulí se do klubíčka. Teplotu cítila už před tím, po té nakládačce v táboře. Teď to ale bylo jiné. Nahrnula se jí do celé hlavy a pak upadla do hlubokého spánku.