Umění přežít

Kapitola 11.

****

Medvědí kožich rychle nahradil polštář na kterém Rosa usínala. V nocích bývá ohromná zima. Až -40°C. Rosa se tulí k obrovskému medvědovy a je jako v bavlnce. Sice smrdí, trochu dost, ale je jí teplíčko.

Do snů se jí vkrádá obraz babičky. Včera na ni dlouho vzpomínala. A usilovné přání během dne se stává v noci skutečným.

Drží Rosu za ruku a společně jdou ulicí k jejich domu. Rosa to tam poznává a tak se ve spánku usměje. Je léto, zahrady jsou plné zeleně a kolem poletují ptáci všeho druhu. Kamenný plot je obrostlý růžovými keři a na jednom z květů bzučí čmelák. Z dálky slyší Aiu jak učí svá štěňata pozornosti. Jedno ji však odmítá poslouchat a běží přímo k Rose. Ta ho zvedá do vzduchu a on jí oblíže celý obličej. Pak ho vrací zpět na zem a to upaluje zpět k mámě. Rosa přizpůsobuje svůj krok babičce a spolu prochází zahradní brankou po cihové cestičce, po schodech až domů. Babička marně hledá v košíku klíč. Otevírá Johan a náhle se celý sen mění v noční můru. Obloha se zatahuje do bledě modrých mračen a zdálky se blíží bouře. Ze země vylézají červy a Johan rukou ukazuje ať vypadneme. Pak nám zabouchne dveře před nosem a v tu ránu se spustí šílený slejvák. Aia se štěňaty mizí do lesa a Babička pouští Rosiiunu ruku a padá do kaluže která se rozděluje na dvě části. Náhle je Babička malá jako mravenec a jde přímo uprostřed kaluže jako Mojžíš. Rosiiny nohy zapadají do bláta a červy ji vylézají po těle až k hlavě a cpou se jí do uší. Pak slyší krákání krkavců a mezi červími hlavičkami vidí bílou lebku s babiččinými brýlemi.

Rosa řve ze spánku. Ten řev ji samotnou vylekal. Když zjišťuje že to byl jen sen Otáčí se směrem k medvědovy a ten se zvedá a přetáčí se na druhou stranu boku. Rosa sedí opřená o medvěda a vyděšeně dýchá. Její oči jsou otevřené na maximum a hledí vpřed někam do tmy. Tak to trvá až do svítání kdy se Rosa konečné pohne ze strnulého sedu.

Zvedá se na otlačené nohy a tělem ji prochází mráz. Zadrká zuby. Zadívá se na medvěda a něco je jinak. Brašna je volná. Rosa k ní pomalu dokulhá, protože má mravenčení v nohách a zajímá se o obsah. Dva dny už nejedla.

První vytahuje dva krajíce suchého chleba. Pak jeden uzavřený džbánek s vodou a nakonec papír v ruličce, který ji teď moc nezajímá. Nedočkavě se vrhá po jídle a nají se dosyta. Zaslouží si to, po nekonečně dlouhé noci. Po jídle rozevírá papír a spatřuje mapu. Mapu plnou poznámek, různých šipek a zakroužkovaných míst u kterých je poznámka, že se tam vyskytují soby. Nahoře v pravém rohu je měřítko, které udává délku tras. A nad ním je logo. Logo vlka. Zvláštní ornamenty černých čar. Působí děsivě. Ano je to ten stejný znak, který viděla vytetnovaný na mužově krku. Dole jsou napsaná jména lidí kteří jím nejspíš dlužili a vedle nich fajvka nebo pomlčka. Pak tam byla i další dvě jména úplně dole. Byl u nich černý puntík. Mikko Vahingoniloinen a Mikael Kalastaa. Rosa jméno svého otce poznala. Byli jediní ve Finsku pod příjmením Kalastaa. A pak jí to došlo.