Umění přežít

Kapitola 33.

****

Ráno, když se Rosa probudila, byla celá mokrá. V noci krajem tancovali přeháňky, ale velmi tiše. Rosu z jejího tvrdého spánku nevzbudily. Asterix se zvedl na všechny čtyři a protřepal si kožich. Pak si lehnul opodál a začal si olizovat packy. Rosa se taky postavila a opřela se zády o strom. Chvíli koukala na mizící dešťové mraky a když vykoukli první paprsky posbírala věci a vydala se na cestu.

Les po dešti nádherně voněl a oblohou přelétlo několik krkavců. Rosa k nim zvedla hlavu a pohrozila jim prstem. Kdyby je náhodou napadlo ji pronásledovat.

Po nějaké době došla na asfaltovou cestu. To je pro ni dobrá zpráva, už nemůže být daleko. Tato cesta ji zavede až do vesnice. Je to hlavní spoj mezi okolními vesnicemi. Vydala se po ní. Malé kaluže občas vystříkly, když přes ně přejel vůz, nebo auto. Jezdili tam ale jen výjimečně.

Z nekonečné chůze ji už začaly bolet nohy. Asterix se táhne pár metru za ní a hlasitě vydechuje. Jdou už příliš dlouho a asfaltka nebere konce. U mostu přes lesní potok si Rosa nabrala vodu do džbánku a opláchla si zpocený obličej a hlavu. Chvíli si odpočinuli, najedli se a pak pokračovali.

Odpoledne došli k stanu. Takové stany podél cest, slouží k občerstvení. Rosa vešla dovnitř a Asterixovi přikázala, aby zůstal venku a poslušně seděl.

Uvnitř seděla na vyšívaném koberci na zemi malá laponka. Nebylo ji vidět do obličeje, až když zvedla hlavu a všimla si, že má zase po několika dnech hosta. Její vrásky a povytáhlá kůže, v Rose vyvolali vzpomínku na babičku. " Dobrý den" pozdravila Rosa slušně a usmála se na stařenku. "Posaď se děvenko..udělám ti čaj" zazkřehotala. Poslechla moudrou ženu, posadila se na koberec a opřela se o dřevěný pilíř. Stařenka ji po chvilce do rukou podala horký bylinkový čaj. " Dekuji" špitla Rosa a usrkla si. " Co tady v takových končinách pohledává taková mladá dívenka, tudy už týdny nikdo nešel. Naposledy se u mě zastavili dva vojáci. Byli to milí hošánci. Udělala jsem jim vývar. Nemohli si ho vynachválit. Byli šikovní. " zabublala babka a zakřenila se. " Kdyby jsi měla takového vojáčka, nebloudila bys samotná horami. Vyprskla. " Já, nemám nikoho." Zasmutněla Rosa. " Jen psa..čeká venku" napila se čaje. " To víš holka, život umí s člověkem pořádně zamávat, ale ty jsi šikovné děvče. " Zamrkala stařenka. Chvíli bylo ticho a pak se laponka rozpovídala o svém dětství a o tom jak se poprvé zamilovala do pana generála. Pak už ji nešlo zastavit. Když už se zdálo, že skončila, znova se nadechla a pokračovala. Povídali si až do večera, kdy Rosa nudou usnula. Babička ji přikrila dekou a potom to taky zalomila.