Umění přežít

Kapitola 39.

****

Slunce už pomalu zapadalo, když došli na to kouzelné místo. Olaf se s Rosou celou cestu smáli a povídali si o různých věcech, kterých by v životě chtěli dosáhnout.

Olaf se chce stát lékařem, přeje si pomáhat lidem i zvířatům, ale rodiče si přejí, aby po nich přebral rodinný podnik s hudebními nástroji. Jejich rodina je vyrábí už po generace, loni to bylo 100 let.

Rosa mu vyprávěla o tom jak v dětství ráda psala básně. Ráda by napsala i knihu, ale nikdy neměla ty správné okolnosti. Přála by si být spisovatelkou, nebo by ráda psala divadelní hry. Talent a tvůrčí schopnosti pro to má a byla by škoda toho nevyužít.

Potom přešli na vtipné historky a dostali se až ke dni, kdy spolu poprvé tančili. Rosa mu vyprávěla, jak byla nervózní a co všechno si o něm se sestrou šeptaly. Samozřejmě mu neřekla úplně všechno, ale k tomu, aby ho stačila rozesmát, to bohatě stačilo.

" Chceš podat ruku?" Navrhl Olaf Rose, která trochu zavrávolala. Neřekla nic a chytla se ho. Vytáhl ji až nahoru a pak se vedle něj posadila. " To je to místo o kterém jsi mluvil?" Zeptala se nadšeně. " Chodím sem často. Někdy jen tak přemýšlet. Miluju to tady. To ticho. Klid." Rozhlédl se do nekonečných polí, za kterými zapadalo slunce. " Je to tu úžasné." Řekla spokojeně a přitom jí zajiskřili oči. Napodobila ho, a stejně jako on se dlouze zadívala do širé náruče červené oblohy. Tiše vzdychla.

Dřevěný posed na kterém oba seděli, vypadal jako nově postavený. Dřevo bylo pevné a nikde se neodlomovalo. I přes jeho obří výšku, se jevil stabilní a bezpečný. Lavička ztlučená hřebíky nahoře, byla velká akorát pro dva, ale vešli by se tam i tři.

Rosa rukama přejížděla po hladkém dřevu pod sebou a neplánovaně se dotkla jeho ruky. Cukla sebou. Trošku zrudla ve tvářích, ale Olaf to nepoznal.
" Podívej, jeleni." Zašeptal ji do ucha medovým hlasem.

Z lesa vyšlo stádo srn a jelenů. Pomalu našlapovali po vlhkém poli a ubírali se ke předu na druhou stranu. Oba nahoře ani nepípli, jen tiše sledovali tu nádheru.

Rosa si vzpomněla na ten incident s lovci, když se nemotorně zapletla do kořenových spárů a na to co následovalo další dny. Začala se smát.

Olaf na ni nechápavě hleděl, ale nic neřekl. " Promiň, jen jsem si na něco vzpomněla." Zazubila se a rukou si přejela po čele. Olaf se pousmál a žďoubl ji pod paží, div že se nezkutálela dolů. Vyjekla. " Co to děláš?" Zeptala se překvapeně a pokoušela se potlačit rychle rostoucí smích. " Nic, jen jsem chtěl vidět tvou reakci." Zašklebil se. Rosa pootevřela pusu a na chvíli pohlédla do pravého rohu. Jako by přemýšlela. V moment kdy to nejméně čekal, ho začala lechtat na krku. Nic to s ním ale neudělalo.  "Proč se nesměješ? To tě to nelechtá?" Překvapilo ji a přestala ho lechtat. " Ne, čekal jsem že to uděláš." Šibalsky na ni mrknul a ona prohodila oči. " To není fér." Uraženě se od něj odtáhla. " No taak. To byla jen sranda. Je, hele podívej." Odlehčil situaci a ukázal na jednoho jelena, který právě shazoval své parohy a dřel s nimi o strom. " Zrovna shazují paroží. Když chvíli počkáme, můžeme si je pak vzít. Na památku." Navrhnul. " Dobře." Usmála se Rosa a chvíli jen tak tiše seděli a sledovali poslední paprsky slunce.

Když jelen skončil, doběhl ostatní a přidal se k nim. Pak odešli na noc hlouběji do lesa.

" Polezu první, kdyby tě náhodou napadlo padat, chytnu tě." Pobavila ho ta myšlenka. Chytl se zábradlí a otočil se čelem k Rose. Pak opatrně slezl dolů a pokynul ji aby lezla taky. Rosa se otočila, stejně jako on a trochu se jí rozechvěly ruce. Natáhla se po prkně a pevně se ho chytila. Pak postupně dělala kroky níž a nedívala se dolů pod sebe. " Auu." Zasyčela. Z palce ji začala kapat krev. Podlomily se jí nohy a spadla dolů, přímo na Olafa, který ji pohotově chytil do náruče. Položil ji nohama na zem. Rosa šok chvíli rozdýchávala a pak zkontrolovala svůj prst. Z malé ranky ji tekl čůrek krve. " Byl tam hřebík." Vzlykla. " Počkej, ošetřím ti to." Sáhl do kapsy a vytáhl čistý kapesník. Něžně a bezbolestně ji ovázal palec a chvíli ji držel za ruku. " Dobrý?" Ujistil se o tom, že jí šátek neškrtí. " Jo, děkuju. Jsem nemehlo." Zasmála se sama sobě.  "Nejsi, to se může stát každému." Uklidnil ji.

Šli dál krajem pole, až došli k vysokému dubu, pod kterým leželi dva majestátní parohy. Vzali je ze země a pořádně si je prohlédli.

Byla už tma tak se vydali zpátky do vesnice. Olaf si hodil paroží přes rameno a druhou rukou se snažil dotýkat Rosy. Párkrát se mu to povedlo. Ale reakce byla vždycky stejná jako předtím. Je to moc brzo, aby se drželi za ruce.