Umění přežít

Kapitola 45.

****

" Kam jdete?" Starostlivě se zajímala Nea, když je uviděla jak si obouvají boty.  Na procházku, do večera budeme zpátky." Mávl na svou matku a ta ještě dodala. "No, jen aby." Přimhouřila oči a pohrozila jim ukazováčkem. " Neboj mami, ahoj." Rozloučili se a zavřeli za sebou dveře. V tu ránu se začali smát a rozběhli se na ulici. Psi nechali doma odpočívat a vyrazili si sami. Ve dvou.

" Nevypadala moc nadšeně." Zazubila se Rosa. " Myslíš že něco tuší?" Přehodila si padající brašnu přes rameno a přidala do kroku aby Olafovi stačila. " Těžko." Vzdechl udýchaně Olaf a trochu zpomalil.

Než došli na kraj vesnice, uviděli před šicí dílnou pana Tommiho, jak se vzteká, že mu někdo počmáral výlohu. Přes koleno zlomil smeták a hlasitě zanadával. Jeho křik zněl snad celou vesnicí. Rosa se na něj podívala a musela se ovládat aby mu ještě nepřidala. Nejradši by mu řekla své. Za rohem přes ulici, uviděla skupinu chlapců, kteří hrávali s Olafem házenou. Váleli se tam smíchy a vymýšleli co dalšího mu provedou příště. Olaf na ně z dálky mávl, ale oni si ho nevšimli. Byli příliš zabraní do jejich lumpáren.

Šli dál, až k posledním jednopatrovým finským domkům. Tam se před nimi vyrýsoval veliký kopec s jedním zlomeným smrkem vejpůl. Už to horko asi nesnesl. Rosa si rozepnula bundu a občerstvila se svěžím větrem.

Na kopci trochu foukalo, ale ne tolik jako tenkrát, když ji vítr odvál čepici.

Ze shora byl nádherný výhled na celou vesnici. Zastavili se a Olaf Rose nabídl svou náruč. Pevně ji stiskl a trochu ji přiškrtil, ale jí to nevadilo. Přitulila se k němu a dovolila mu se jí dotýkat. Hladil ji po zádech a ona se do něj lehce zarývala nehty. " Olafe" přiškrceně vzdychla.  "Líbej mě, jako tenkrát pod dubem." Předložila mu svou žádost a on ji okamžitě přijal. Přitiskl si ji k zlomenému smrku o opřel se do ní celým svým tělem. Rosa nadzvedla nohy a on jí trochu vytáhl. Obmotala si je kolem jeho pasu a uvolnila se. Vášnivě a dlouze ji líbal jeho plnými růžovými rty a jí v bříšku začali poletovat malí motýlci. Kousnul ji do dolního rtu a zaklonil jí hlavu dozadu. Trochu se odřela o suchou kůru za ní. Jazykem ji pak zajel níž až ke krku a tam ji vykouzlil obrovský červený cucflek. Pevně chytla jeho svalnatá ramena a hladila ho po nich. Pak ji položil zpátky nohama na zem a ona ucítila jeho vztyčené přirození. Trochu se zlekla ale on ji nepřestával líbat. Když po hodně dlouhé době na chvíli přestal aby se nadechnul, uslyšeli prasknutí. Olaf pohotově popadl Rosu a svalil ji na zem dále od stromu. Na místo kde byli před tím, spadl kus kmene. Rosa bezvládně přimáčknutá k zemi byla chvíli v šoku. Jeho tělo bylo tak blízko. Možná až moc. Chvíli jí hleděl do očí a pak ji pomohl vstát. Rosa se oprášila od hlíny a její zrak utkvěl na padlý kmen. " Ty jsi mě zachránil." Vděčně se na něj usmála. " Ale bylo to jen tak tak." Pohladil ji po růžové tváři a upravil ji její rozcuchané vlasy. Rosa se přitulila k jeho horké dlani a na chvíli přivřela víčka. " Jsi skvělý kluk Olafe, jsem tak ráda, že jsme se zase našli." Usmála se na něj. " To já taky lásko. Ani nevíš jak." Chytl ji za ruku a pomalým krokem se vydali dolů z kopce.