Umění přežít

Kapitola 13.

****

Rosa se prochází nedaleko jeskyně, ve které na pár dní našla své útočiště. Je usazená na nejvyšší skále a tak se  může vzdálil. V zamrzlé ranní trávě sleduje stopy lesních zvířat, které si zde tvoří své stezky. Poznává stopu srny a o sto metrů dál našla i stopy divokých kanců. Jsou zaschlé v blátě, proto jsou lépe viditelné. Nepočítaje kolik stop krkavců už při její ranní procházce  viděla. Jsou všude kolem, a jejich otravné krákání se zesiluje čím víc jim Rosa věnuje pozornost.

Po chvilce se Rosa vloudila na paseku na které se pásla divoká zvěř. Jehličnaté stromy kolem lesní mýtinky tvoří rozlehlou elipsu připomínající tác s jídlem. Avšak místo jídla zde jsou bílé laňky. Stádo v hojném počtu 9 samic a dvou jelenů se drží pohromadě a mezi zamrzlými výhonky trávy hledají něco k snědku. Kopýtkami odhrnují půdu a vyhledávají kořínky. Jeleni jsou stále na pozoru a pozorně si hlídají svůj harém. Svýma hnědýma očima pozorují chod lesa. Kdejaké šustnutí, kdejaký pohyb v nich vyvolává pud sebezáchovy. Jsou připraveni bránit své milované.

Rosa tiše přikrčená za jedním z mohutnějších smrků, tiše pozoruje tu krásu. Laňe jsou nádherná zvířata. Mají čisté duše a symbolizují nevinnost. Člověku by neublížily, stejně jako ona. Vlastně jsou si hodně podobní.

Jarní slunce prosvítá skrz černé mraky, které se postupně táhnou víc na západ. Jeho paprsky dopadají na přenádhernou paseku a odráží se od očí jelenů. V nedalekém křoví se ozvalo zašustění. Rosa náhle zpozorněla, protože to bylo jen pár metrů od ní. Její zorničky zaostřují na to místo a tmavá silueta se náhle pohnula.  O pár křovin dál se odehrálo něco podobného. Když se Rosa podívala pořádně, všimla si, že celá mýtina je obklíčená těmito predátory. Nejsou to však vlci, ani jiná zvířata. Jsou to lovci.

Mají podobné uniformy a každý z nich drží smrtelnou zbraň. Pušku. Rosy si zatím ještě nevšimli, ale nebude trvat dlouho a najdou ji.
Chudáci laňky. Pomyslela si Rosa. Musím jim nějak pomoct jinak je ti zloduši na místě bez milosti všechny popraví. Rosu napadla sice trochu riskantní pomoc, ale moc času do střelby už nezbývá, tak to musí udělat co nejrychleji. Vkládá si ukazováček a palec do pusy a že všech sil hlasitě hvízdne. Z okolních větví vyletí pár ptáků a laňky a jeleni se tryskem rozběhnou do lesa. Cestou jednen z jelenů zraní jednoho lovce a shodí ho na zem. V tu ránu začíná boží dopuštění. Lovci vybíhají zpoza keřů a shromažďují se na pasece. O něčem se radí a jeden urostlý muž, asi jejich velitel se snaží zjistit, kdo z nich hvízdnul. Teď je pro Rosu ta správná příležitost zmizet. Rozbíhá se hlouběji do lesa směrem k jeskyni.

Po pár metrech se jí mezi nohy vloudí kořen a Rosa padá před sebe. Větší rámus už snad nemohla způsobit. Snaží se z něj nohu vyprostit ale nejde to. Stává se kořenovým vězněm. Z celého toho šoku málem přišla o hlas. Pravou ruku si pokládá pod lýtko, ale z kořenových spárů se za žádnou cenu nemůže dostat.

Otáčí se, když uslyšela za sebou hlasy. Rozechvěle hledí na naštvané muže v mysliveckých uniformách a při tom nevinně polkne.
" Chceš pomoct děvče? " ptá se jeden z nich a jde k ní blíž. " Ano, to by jste byl laskav." Zaculí se Rosa při pohledu na mladého myslivce s tmavě  hnědýma očima. Když k ní došel, dřepnul si k její zaklíněné noze a pohlédl na ni. " To asi nepůjde." Řekl škodolibě. " Cože?" Rosa se zamračila a nechápavě pohlédla do okouzlujících karamelových očí. " Někdo nám vyplašil celé stádo laňí, a nikdo z nás lesníků se k tomu nepřiznal. " pokračoval. " No, a když to nebyl nikdo z nás, kdo si tu tak vesele zahvízal, tak to byl asi někdo jiný, kdo pak z místa utekl a cestou ho dostihla karma a zaklínila mu nohu v kořenech." Rosa na něj civěla s pusou dokořán, ale nedostala ze sebe ani slůvko.  "Nemůžeme ti pomoct" zvedl se a odebral se i s ostatními na odchod.  "Počkejte, přece mě tu nenecháte" volala za nimi Rosa. " A proč by jsme ti měli pomoct? Co z toho budeme mít. Máme po lovu. Vyplašila jsi nám kořist. Vrátíme se do tabora s práznou..." zamumlal směrem k Rose. " A ještě k tomu zmokneme" ukázal jeden z nich na rychle se blížící bouřkové mraky, které zakryli slunce. " nemůžete mě tu nechat, je to nelidské" zakňučela.  "A plašit nám zvěř je lidské?" Hodil na ni vražedný pohled. Chvíli bylo ticho. Rose začalo stékat pár slz po tvářích. Sklopila zrak. Jednou rukou se chytla kořene a druhou si otřela nos. Pak očima plných slz, opět pohlédla na myslivce na odchodu.

Po mučivé chvilce ticha, konečně jeden z nich promluvil. Starší pán s bílým knírem k ní přišel blíž a souhlasil s ní " má pravdu, je to od nás nelidské" pak se k ní sehnul, a jelikož měl mnohem větší sílu než ona tak kořen nadzvednul a pomohl Rose svou nohu vyprostit. Rosa se postavila na tu nohu, ale ta se jí v mžiku podlomila. Naštěstí ji ale muž včas zachytil a tak nespadla. " Vypadá to na zvrtnutý kotník. Podívám se na to. Počkejte chvilku." Rosa se opřela o kmen stromu a muž ji vyhrnul kalhoty po koleno. Chvíli něco nahmatával a pak vzal kus odlomeného kořene a přivázal jí ho k noze šátkem. " Děkuji" pousmála se Rosa. " Nemáte zač, jen teď nesmíte běhat, jako před chvílí, a moc si s ním nehýbejte " zazubil se stařec. " Ta bouře se rychle blíží, pojď už, ať to do tábora stihneme. " Starý pán následoval ostatní a vydali se pryč. Jeden z nich se na Rosu škaredě zašklebil. Byl to ten, kterému jeden z jelenů poranil nohu.

Rosa pomalu začala kulhat zpět na skálu. Trvalo jí to čtyřikrát pomaleji než předtím. Ale měla dobrý pocit z toho, že zachránila 11 životů nevinným obyvatelům lesa. I ona je jedním z nich. Vždyť žije v jeskyni s medvědem.