Umění přežít

Kapitola 47.

****

Rosa sedí na měkké dece a slova se z ní sypou do všech stran. Všichni bedlivě poslouchají a přemýšlí nad tím, co by to mohlo znamenat.

Chlapům se podařilo najít chybu v autě a opravit ji. Pak se k nim přidali a poslouchali Rosu. Přečetla už snad všechny dopisy a její nápady a plány uchvátily všechny ve stanu.  Nechala kolovat mapu s šipkami a různými puntíky, fajfkami a pomlčkami. Důkladně si ji prozkoumali a poslali ji dál. Muž s jizvou se zastavil a ukázal na jedno jméno u kterého byla pomlčka. Ukázal to i jeho ženě. Její vyděšený pohled ho zmrazil u srdce. Chytl ji kolem ramen. " Jsme tu napsaní taky. Tady." Obrátil mapu čelem k Rose a ukázal na jméno Lahti. Rosa se na chvíli zamyslela a vzpomněla si, že to jméno už někde slyšela. " Ano, vzpomínám si. Když jsem u mužů byla, utekla jsem od jídla a oni pak řešili nějakého pana Lahtiho. Slyšela jsem to z chodby. Vy jste rybář, že Ano?" Vyhrkla Rosa nadšeně z toho, že správně určila kdo je. " Ano, proboha! Vy jste u nich byla? Tak ještě že jste utekla, kdyby zjistili kdo jste..." Manželka pana Lahtiho si položila ruku na ústa a ta představa ji nahnala husí kůži. Celým tělem ji proběhl mráz. " Ano, půjčil jsem si od nich peníze na rybářskou loď. To jsem ale netušil jaké budou požadovat nároky." Zamračil se a jeho jizva se trochu promáčkla. " To mi udělal on." Ukázal na ni a zaťal zuby. " Eliáš." V očích mu zažehl plamen pomsty. " Málem mě zabil. Kdyby nezasáhla má žena a nepraštila ho ze zadu, tak by bylo po mě." Polknul a kapesníkem si přejel po jizvě.

Rosa se celá rozechvěla a snažila se přestat na Eliáše myslet. Ale moc jí to nešlo. Pořád viděla jeho svalnaté tělo a hluboký nebezpečný pohled. " Roso, jsi v pohodě?" Olaf si ji k sobě přitáhl, když si všimnul znepokojení a strachu v jejím obličeji. " Moc, ne. Ale budu. Slibuju. Až pomstíme otce." Vzala si do ruky znova dopisy a společně s Olafem začali na čistý papír sepisovat klíčová slova.

Laponka nachystala nějaké občerstvení a lehkou večeři. Jídlo položila na malý stolek a vzala si do ruky dopis, který psala její dcera. Byl to nejspíš poslední text, který kdy napsala. Stařenka si ho četla pořád dokola a litovala dne, kdy svou dceru provdala. Stále ji to trápilo, teď snad ještě více, než kdy dřív. Kdyby tehdy věděla co jsou muži s vlky zač, nikdy by svou dceru neprovdala za jejich velitele. Hloupost jim zamlžila oči. Bylo to jeho bohatstvím a krásou a ne láskou k Tarje.

Rosa s Olafem na sebe lišácky pohlédli a uvědomili si, že dneska se už domů asi nestihnou vrátit. " Snad se nebude tvá máma zlobit, když se nevrátíme." Zašeptala Rosa Olafovi do ucha. " Taky doufám." Zazubil se. " Ale myslím si, že ne, když jsem byl mladší, bylo normální že jsem přespával u kamarádů a mámě jsem o tom kolikrát ani neřekl. Určitě to pochopí." Usmál se na ni a vlepil ji krátký polibek do rozcuchaných vlasů.

Obě děti už usnuly. Manželé Lahtiovi ještě ponocovali, ale po náročném dni se rozhodli, že bude rozumné se u laponky zdržet a načerpat síly. Nakonec také usnuli. Stařenka udělala Rose a Olafovi bylinkový čaj, po kterém bylo jisté že budou spát jako pařezy až do rána. Rosa se zchoulila do jeho náručí a on ji poskytnul měkké obejmutí. Spokojeně se k němu přitiskla a vnímala jeho dech dokud neusnula.