Z NULY NA STO

Já

Jo, jsem tady. Jsem tady, abych vám vyprávěla svůj příběh.
Jmenuju se Nikola. Je mi krásných 21 let. To znamená, že jsem už i ve světě plnoletá. Celý život jsem si ráda kreslila. Začalo to první čmáranicí na zdi v ložnici mých rodičů. V tý době ještě nikdo neocenil můj talent. Ale já se nevzdala a pokračovala přes skříňky a další nábytek dál a dál. Až jsem se dostala k papíru, poté ke čtvrtce a nakonec až k malířskému stojanu.
A tak už bylo daný, že moje kroky po základce povedou na nějakou uměleckou školu.
Byla jsem dobrá.
Možná i víc než to, ale víte jak... Člověk by měl pořád stát pevně nohama na zemi. Ale říkejte něco takovýho člověku jako jsem já. Proč svůj talent nezúročit. A tak jsem během střední přemýšlela, co bych tak ještě vymyslela.
Všechny svoje nápady (i ty naprosto šílené) jsem si pečlivě zapisovala do tajného deníku.
Život jsem si zkrátka užívala naplno, poznávala lidi a navazovala kontakty. Chtěla jsem toho zažít strašně moc.
A pak přišel naprosto skvělý nápad. Jelikož jako většina holek miluju oblečení, ideálně takový, který nemá půl města. Napadlo mě dělat ze starého nové a naprosto originální. A i když jsem měla talent na kreslení návrhů, chyběl mi talent na práci s jehlou a nití.
A tak je čas, aby se na scéně objevila má drahá kamarádka Simona. Nápad byl, talenty taky a my rozjely svůj projekt. Prolezly jsme skříně a zkusily na pár kouscích, jak by ten nápad vypadal v reálu.
Zkrátím to... během pár měsíců se poptávka po našich originál designových kouscích tak zvedla, že plány na vysokou padly a my se Simčou rozjely svůj byznys.
Ale jelikož jsem šílenec a fakt nedokážu (i když se strašně moc snažím) sedět dlouho na jednom místě, přišel další nápad.
"Simi, udělám si tatérský kurz." Zaznělo jednoho rána v našem malým originálním obchůdku.
Ještě než stačila Simona cokoliv říct, už jsem vyplňovala přihlášku.
Moje nadšení bylo tak velké, že se přeneslo i na moje okolí a všichni mi hrozně fandili a pomáhali realizovat koutek v našem obchodě, kde jsem se rozhodla zkrášlovat lidi posedlý malbou na kůži.
No jo, někdo holt maloval kaple, já svoji stopu zanechám někomu na kůži.
...................................................
Uběhl nějaký ten pátek a z našeho obchodu se stal obchod druhé šance s tetovacím salónem.
A jelikož jsem tvor, co se odjakživa rad druží, nebyla o klienty nouze.
Byly dny, kdy jsem skoro padala únavou na hubu, ale byla jsem šťastná.
Někteří zákazníci se za tu krátkou chvíli stali už inventářem. Občas zavítali noví, anonymní zákazníci. Byla to super jízda. Přesně tak, jak jsem si to vždycky představovala. Žádné závazky, prostě zábava.

Až do toho osudného pátku.
Ten den nic nenasvedčovalo tomu, že bych měla vybočit ze zajetých kolejí.
Tetovala jsem týpka, co si vymyslel ne zrovna jednoduchý obrázek.
"Tak pro dnešek stačí," řekla jsem, otřela mu ruku dezinfekci a stáhla si rukavice.
"Paráda..." Nadšeně si prohlížel ruku.
Otevřely se dveře a já jen koutkem oka zaregistrovala, že někdo vešel. Věnovala jsem se dal týpkovi s rukou.
"Kdy budeme pokračovat?" Zeptal se.
Vzala jsem diář. Na nově příchozího jen houkla, ať si sedne a počká. Začala jsem listovat, přitom jsem zkoumala jeho ruku.
"Dala bych tam nějakou barvu. Aby to nebylo tak nudný. Týpek se znovu podíval na svoji ruku.
"Máš pravdu, kočko, nechám to na tobě. Jsi mistr svého řemesla." Spokojeně jsem se usmála.
"Příští týden nemůžu, mám konečně dovolenou, co ten další týden?"
Týpek to odsouhlasil a vydal se směr exit.
U dveří se zastavil a jen k tomu novému prohodil:
"Je fakt nejlepší."
Aniž bych zvedla zrak, pobídla jsem toho nového, ať si sedne na křeslo.
"Tak co to bude?" Zeptala jsem se a ťukala mezitím do telefonu zprávu Simče, že to vidím tak na hodinku a můžeme vyrazit na party.
"Chci tenhle nápis."
Zvedla jsem oči od mobilu a podívala se na papír.
Dělá si ze mě prdel? Tuhle blbost si snad může napsat i prvňák sám.
Náš zákazník náš pán. Spolkla jsem svůj výsměch a připravila si věci. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se na něj za celou tu dobu ani nepodívala. Ale při pohledu na papír s nápisem, co chce vytetovat, se mi ani nechtělo.
"Jak jsi na mě přišel?" Zeptala jsem se, aby řeč nevázla.
Kamarád mi tě doporučil. Dělala jsi mu obraz přes celý záda.
Jooo to bude Marty. Night Rider přes celý záda.
Musela jsem se začít smát.
"Hele, to je dobrý. Minulej týden obraz jak kráva Night Rider a teď sem přijdeš ty a chceš po mně vytetovat nápis Night Rider. Kam to chceš?" Zeptala jsem se a konečně se na něj podívala.
Do prdele...
Tak, jak běžné bývám výřečná, tak teď mi došla slova.
Nováček se uculil a vychutnával si moje překvapení.
"No konečně ti stojím aspoň za pohled," smál se.
Připadala jsem si jak pubertální tele.
Konečně jsem se trochu uklidnila a mohla začít mluvit.
"Já tě znám... Ty jsi ten jeden z milionu." Jen jsem
to dořekla, došlo mi, jak to znělo.
"No to jsem." Smál se.
Moje hrdost a ego dostaly za uši a to jsem si nemohla nechat líbit.
Jen počkej, ty potetovanej plakáte.
"Ty jsi ten Nik..do," nahodila jsem výraz absolutně mě nezajímáš.
To už se nováček smál na max.
"Ten nikdo z milionu. Ale jinak Dominik. Těší mě." Podal mi ruku. Zase mě setřel, pomyslela jsem si.
Usmála jsem se zase jako pubertální tele a přijala jeho ruku.
Kdybych v tu chvíli tušila, jak se změní celý můj život, asi bych ty oči nezvedla a vytetovala mu ten blbej nápis snad poslepu.
....................................................
Jak bude pokračovat osud nespoutané Nikoly? Jak moc se její život změní?
Budu ráda za ohlasy.