Jsem neřízená střela, uragán, co si naplno užívá života. Plní si sen za snem. Vše jde přesně podle plánu... Až do chvíle, kdy do "rozjetého vlaku" naskočí Dominik.
Dovedla jsem Jakuba před koupelnu. "Tady to je." Chtěla jsem odejít, ale Jakub se mi postavil do cesty. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Vzpomněla jsem si na mamky slova. Jak se na tebe dívá, je do tebe blázen.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na moment jako kdyby se zastavil čas. Připadala jsem si tak maličká a on se nade mnou skláněl. "Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mě pozvala. Máš super rodiče." Stála jsem a zírala na něj. Nebyla jsem schopná se pohnout. Usmál se a dal mi pusu na čelo. "Myslím, že to vezmou v pohodě." Doplnil a víc už neřekl. Přikývla jsem a vymotala se z jeho blízkosti. Ne, že by mi byla nepříjemná, ale nechtěla jsem, aby poznal, že na něj najednou koukám jinak.
V kuchyni jsem se omluvila mamce, že si potřebuju zavolat a šla do mého pokoje. Zůstal takový jako, když jsem tu ještě bývala. Teď před skříní stály moje a Dominikovy tašky. Sedla jsem si na postel a do náruče stiskla svého plyšového psa, který mi ležel na posteli. Tak jsem zase doma. Na chvíli... Řekla jsem v duchu plyšákovi. Chtěla jsem být zase tou malou holkou a nemuset řešit problémy dospělých. Před očima jsem měla Jakuba, který se nade mnou skláněl. Proč si to mamka myslí? Třeba se plete. A jak to mám vůbec já? Je pro mě Jakub pořád jen kamarád? Z přemýšlení mě vyrušilo zaťukání na dveře. Zavolala jsem dále a skulinkou mezi dveřmi se objevila Dominikova hlava. "Je ti špatně, baby? "Ne, jen jsem si chtěla odpočinout." Dominik si sedl vedle mě. "Tvůj táta je super." Usmála jsem se a přikývla. "Tvoje mamka už je venku u stolu, půjdeš tam se mnou? Myslím, že bysme jim to měli říct. Tvůj táta totiž chce otevřít další láhev a dokonce zmínil něco o tom, že za Simonou máme jet až zítra." Paráda, z toho se jen tak nevykroutím. "Jsi ready?" Zeptala jsem se ho trochu drsnějším tónem, aby si nemyslel, že jsem nějaký zbabělec. "Já jo. Co ty? Jdeme na to?" "Jdeme." Dala jsem mu pusu a šli jsme zpět na zahradu.
Mamka si nás prohlížela a usmívala se. Jako kdyby tušila. A možná i tušila. Vždycky všechno poznala. Možná by se tím i uživila.
Sedli jsme si, Dominik nepouštěl moji ruku. Táta se akorát chopil rozlévání do skleniček. Vytáhla jsem ruku zpod stolu a položila ji na svoji skleničku. "Já nebudu, tati." "Nech toho, prosím tě. Domluvili jsme se, že za Simonou pojedete zítra." Trochu mě namíchlo, že se rozhodlo beze mě, ale nechtěla jsem kazit atmosféru. "Ale já nemůžu, tati." Mamka se na mě podívala, teď už to věděla na sto procent. "A důvod?" Ptal se táta. Do toho se vložil Dominik. "Protože budete dědeček." .................................................... Pokračování příště...
