Z NULY NA STO

Co jsem to udělal?

Jakub
Stál jsem nad Dominikem, který seděl na židli vedle postele a držel Niky za ruku.
Položil jsem mu ruku na rameno a on se rozplakal.
"Hej bro, bude dobře."
Nevěděl jsem, jak tohle dopadne, ale musel jsem to říct. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, a i když jsem sám neměl daleko k slzám, musel jsem zůstat alespoň na oko v klidu, abych mu dodal sílu.
"Myslíš, že ví, že jsme tady?" Zeptal se mě.
"Určitě to ví. A taky ví, že jí chceme zpátky. Potřebujeme jí tady."
Dominik položil hlavu na její tělo, které bezvládně leželo na posteli.
"Lásko, vrať se mi."

Přemýšlel jsem, co se mohlo stát. Byl jsem s ní a nedokázal jí pomoct. Zdála se být v pohodě, i když ji trápily události posledních dnů, snažila se být silná.

Bylo už pozdě a měl bych se pokusit Dominika dostat domů, ale nechtěl jsem ho trápit.
Nakonec se otevřely dveře pokoje a vešel doktor.
"Je mi líto, ale musím vás požádat, abyste už odešli. Je pozdě. Přijďte zítra, snad budeme o něco moudřejší."
Dominik dál držel Niku a nechystal se k odchodu.
Jemně jsem se dotkl jeho ruky.
"Pojď, musíš si odpočinout. Zítra za ní půjdeme."
Naštěstí mě poslechl téměř okamžitě.
Na chodbě jsme se ještě zastavili a počkali na doktora.
"Co se stalo, doktore?" Zeptal se ho Dominik.
"Nevíme, všechna vyšetření neukázala žádný problém. Neutrpěla paní nějaký šok?"
Podíval jsem se na Dominika.
"Je to moje vina..." Odmlčel se. Věděl jsem, co chce říct, ale nedokázal to vyslovit.
"Pravdou je, doktore, že poslední dny se událo pár věcí, který asi na klidu nepřidaly. Myslíte, že je to možný?" Vložil jsem se do debaty.
"Možné je všechno. Někdy se stane, že se mozek takto brání stresům. Uvidíme zítra."
"Jak dlouho to bude trvat?"
Doktor pokrčil rameny.
Odpověď neznal nikdo.
Rozloučili jsme se a já odvezl Dominika domů.

Zastavil jsem před jeho domem a vypnul motor.
"Jakube, co jsem to udělal?"
Zapálil jsem si cigaretu. Doufal jsem, že mi dodá potřebnou energii.
"Nemá cenu teď řešit, co se stalo. Stejně to nezměníme. Musíme doufat."
"Já jsem ji zničil."
I když jsem na něj pořád měl vztek a nejradši bych ho roztrhal na kusy, bylo mi ho líto. Věděl jsem dobře, že Niku miluje a teď propadá depresi a jeho démoni ho pomalu likvidují zevnitř. Nebylo mu pomoci, musel si tím projít.
Ale musel jsem něco udělat.
"Vzpamatuj se!" Zakřičel jsem na něj víc, než jsem měl v úmyslu.
Zabralo to...
Věnoval mi konečně pozornost.
"Máš dceru, která tě potřebuje aspoň do doby, než se Nika vzbudí. A ty tam budeš chodit a budeš s nima. Chovej se jako chlap nebo se fakt neznám a rozmlátim ti ten tvůj ksichtík tak, že ho nedá dohromady žádnej plastickej chirurg na tomhle zkurvenym světě!"
Podíval se na mě.
"Jdi se domů vyspat, ráno tě vyzvednu."
Chvíli váhal, ale nakonec poslechl.
Ještě chvíli jsem zůstal sedět v autě, než jsem uviděl, že rozsvítil v bytě.
Nastartoval jsem a jel...

Míjel jsem domy, auta, projížděl ulicemi sem a tam a nadával. Potřeboval jsem se z toho vykřičet.
Do prdele! Co se stalo? Proč ona? Kurva, co jsem neviděl? Proč jsem jí nedokázal pomoct.
Kurva proč?
A jak jsem jezdil, vzpomněl jsem si na svůj sen.
Stála uprostřed zahrady, chtěl jsem ji odvést do chaty poblíž. Ale nemohla se pohnout. Otvírala ústa, ale musel jsem se k ní naklonit, abych slyšel, co říká.
Jakube, pomoz mi!

Maličká moje, já to posral. Odpusť mi!
....................................................
Jak dlouho bude Nika mimo náš svět? A vrátí se vůbec? Kdo se postará o malou Nikol? Dokáže to Dominik?
Doufám, že vás příběh stále baví a zůstanete až do konce, který se nezadržitelně blíží...