Z NULY NA STO

Nelituju toho...

Když se člověk dobře baví, pak čas utíká neuvěřitelnou rychlostí. A já se bavila.
Volný čas jsem trávila dodělávkami na mém obchodě a prolézáním obchodů s dětskými věcmi. Dominik většinu času trávil ve studiu nebo na akcích, kde vystupoval.

Na poslední zprávu od Jakuba jsem neodpověděla. Věděla jsem, že se s ním nemůžu v tu danou chvíli potkat, protože jsem byla zmatená a hormony svou práci odváděly naprosto skvěle.
Potřebovala jsem čas a i přesto, že jsem byla těhotná, potřebovala jsem dostat zpátky svoje já a stát se zase tou, kterou jsem byla na začátku.
Bála jsem se, že kdybych na schůzku přistoupila v tý době, kdy mi zprávu napsal, zamotala bych se do toho a to jsem nechtěla.

Usilovně jsem se snažila vyhýbat jakékoliv akci, ale ne vždycky to šlo. Dominik mě chtěl mít vedle sebe a tak jsem čas od času šla s ním do studia pozdravit kluky a říct jim, o kolik jsem se zase zvětšila.
Zatím jsem měla štěstí, buď tam Jakub nebyl a nebo tam byli všichni a nebyla příležitost s ním být o samotě. V tyhle chvíle většinou tiše seděl někde stranou a já si jen všimla jeho pohledů. Dominik vždycky nadšeně všem vyprávěl, jak doktor říkal tohle a tamto a nějak nezaregistroval, jaký jsme od sebe měli s Jakubem odstup.
Bylo mi to líto, chyběl mi, ale jinak to nešlo.

Můj obchod se konečně otevřel a kupodivu slavil úspěch. První zákazníci přicházeli a při další návštěvě přivedli své známé.
Konečně jsem po nějaké době vzala zase strojek do ruky a mohla tvořit umění na cizí kůži.
Byla jsem zpátky. Sice jen na chvíli, ale v hlavě už jsem měla plán, jak si dám jen krátkou pauzu a pak i s naším děťátkem budeme trávit čas mezi domovem a studiem.
Znáte to, plány jsou jedna věc, realita pak ta druhá.
Ale já tomu věřila a s tím jsem k tomu taky přistupovala.

Uběhlo pár týdnů a já měla domluvenou návštěvu u doktora. Dominik měl jít se mnou. Měli jsme se dozvědět pohlaví miminka.
Byla jsem hrozně nervózní.
Ten den jsem nechala obchod zavřený, protože se mi pořád ještě nepodařilo najít někoho, kdo by se mnou tvořil tu správnou dvojku. Prostě nikdo nebyl jako moje Simona.
Seděla jsem doma a čekala na zprávu od Dominika. Byla jsem už připravená k odchodu, když mi konečně zacinkal mobil.

Ahoj lásko, nestíhám, dorazím až tam. Odveze tě Jakub, už je na cestě. Promiň. D.

V šoku jsem četla zprávu od Dominika ještě jednou.
Tak to snad ne, jdu pěšky. Pomyslela jsem si a rychle se šla obout, abych odešla dřív, než Jakub dorazí.
Tak dlouho se mi dařilo se mu vyhýbat. Ještě nejsem připravená.
Vzala jsem tašku a vyběhla z bytu ven. Seběhla jsem schody a rychlou chůzí si to namířila přímo do silnice, kterou akorát Jakub přijížděl. Naštěstí včas zastavil.
Podívala jsem se přes přední okno do auta a naše pohledy se setkaly.
Vypnul motor a vyběhl z auta.
"Jsi v pořádku, maličká? Co blázníš?"
Měla jsem chuť na něj křičet. Co si jako myslíš, že dělám? Snažím se utéct. Ale měl vlastně pravdu. Ohrozila jsem sebe i miminko.
Usilovně jsem se snažila vyhnout pohledu na něj. Ale postavil se tak blízko mě. Položil ruku na moje rameno. Asi aby se ujistil, že nespadnu, nevím.
"Jsem v pohodě. Nevšimla jsem si tě." Vlastně jsem tak moc nelhala.
"Dobře. Pojď si sednout do auta."
Vzdala jsem to. Tomuhle se prostě už nevyhnu. Nechala jsem se odvést a sedla si. Jakub oběhl auto a sedl si vedle mě.
"Ahoj maličká."
Cítila jsem jeho pohled a snažila se dělat, že jsem vlastně úplně v pohodě a že se nikdy nic nestalo.
"Ahoj." Pípla jsem a upřeně hleděla před sebe.
"Rád tě vidím."
Z jeho hlasu bylo jasné, že je nervózní. A já mu to svým přístupem moc neusnadňovala.
No tak, Nikolo, chovej se normálně. Smiř se s tím, že ho budeš muset potkávat. Nemůžeš se mu vyhýbat celý život.
Konečně jsem se na něj podívala.

Jako kdyby se najednou zastavil čas...
Nemusel nic říkat, viděla jsem to v jeho očích, že se za tu dobu nic nezměnilo.
A aniž bych nad tím jakkoliv přemýšlela, objala jsem ho. Neprotestoval a objal mě taky.
"Chyběl jsi mi." Nedokázala jsem to ovládnout a slzy mi stékaly po tvářích.
"Ty mně, maličká." Políbil mě do vlasů.
"Moc mě to mrzí všechno. Posral jsem to, strašně moc jsem ti to chtěl vysvětlit."
Seděla jsem v jeho objetí a poslouchala jeho slova.
Co se to děje? A proč mně? Proč se to muselo stát mně?
Jakub mě chytil a lehce od sebe odtáhl, aby mi viděl do očí.
"Můžeš mi odpustit, Niko?"
Dívala jsem se na něj. V hlavě šílený zmatek.
"Nechtěl jsem ti ublížit. Ani Dominikovi." Pokračoval a já jen seděla a pozorovala ho. Možná jsem si někde tam hluboko přála, aby to udělal znovu.
Vyrušilo nás zvonění telefonu. Volal Dominik, že už je skoro tam.
"Musíme ject." Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že máme zpoždění.
Jakub nastartoval a ještě jednou se na mě otočil.
"Promiň."
Cesta utekla rychle, Jakub znal dobré zkratky, takže jsme dorazili chvilku před Dominikem.
Otevřela jsem dveře a ještě na chvilku zůstala sedět.
"Není co odpouštět, Jakube. Nelituju toho."
Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář.
V tu chvíli akorát přijížděl Dominik a já vystoupila a šla k němu.
Jakub zůstal v autě a díval se za mnou, dokud jsem nezmizela v útrobách budovy...
....................................................
Pokračování příště...