Z NULY NA STO

Zatímco jsem spala

Ani nevím, proč jsem se na Jakuba zeptala.
Možná moje podvědomí mi napovědělo, co se dělo, zatímco jsem spala...
Držela jsem v náručí svou malou dcerku a dívala se na Dominika. Měl slzy v očích.
"Tak moc jsem se o tebe bál." Tiskl moji ruku a hladil mě po ní.
"Co se stalo, Dominiku? Pamatuju si jenom, že se mi udělalo zle a pak už nic."
Dominik sklopil oči.
"Ublížil jsem ti. Strašně moc jsem ti ublížil. A nejspíš se to podepsalo na tvý psychice a díky tomu jsi byla pár dní mimo."
Pozorovala jsem výraz jeho tváře. Viděla jsem na něm, že ho trápí výčitky.
"Dokážeš mi odpustit?"
Tu otázku jsem dřív nebo později čekala. Musela jsem uhnout pohledem. Milovala jsem ho a pohled do jeho oči by znamenalo jediné... Že mu odpustím. Ale zasáhl rozum a já nechtěla být ta, která bude tiše sedět a snášet tohle všechno jen proto, abych mohla být s ním.
Dívala jsem se na malou Nikolku. Nemohla za naše chyby, ale představila jsem si, jak by jednou mohla trpět tím, že já její máma budu nešťastná, protože mě ten, kterého tak moc miluju, zase podvedl.
Pohladila jsem ji po vlaskách.
"Já nevím, Dominiku."
Chtěl něco říct, ale do pokoje vešel doktor se sestrou.
Sdělili mi, že všechna vyšetření jsou v pořádku, ale rádi by si mě tu nechali ještě nějaký den na pozorování.
Měli v plánu mě i s maličkou přestěhovat na pokoj, kde můžeme být spolu.
A v neposlední řadě mi doporučili sezení u psychologa.
Poslouchala jsem je a byla šťastná, že všechny testy vyšly dobře a že brzy půjdu domů i s mojí holčičkou.
Domů... Ale kam? Kde je moje doma? U Dominika? Zvládnu být s ním a nemyslet na to, co mi udělal. Nebo odejít a vzít mu všechno i to nejdůležitější, čímž byla naše dcera?
Znovu se střetly naše oči.
Četla jsem v těch jeho, jak mě prosí, ať mu odpustím.
Doktor nám dal ještě chvilku o samotě s tím, že až přijde, přestěhují mě na jiný pokoj.
"Lásko, prosím." Promluvil do ticha Dominik.
Mlčela jsem, potřebovala jsem čas. Chtěla jsem si být svým rozhodnutím jistá.
"Dominiku, prosím tě, jdi domů. Chci být sama."
Podíval se na mě a já trpěla. Jeho zoufalý pohled mě tak moc bolel, ale nemohla jsem teď jinak...
"Niko, prosím."
Sklopila jsem zrak.
"Jdi, Dominiku, prosím. Potřebuju čas."

Zvedl se, pohladil naši dceru a políbil ji. Chtěl políbit i mě, ale já uhnula. Ve skrytu duše jsem si přála, aby zůstal. Chtěla jsem být v jeho náruči, cítit jeho polibky, ale i přesto všechno jsem si stála za svým.
Chtěla jsem čas.
Čas na to si dobře rozmyslet, jestli opravdu chci žít po boku takového člověka. A taky čas na to zjistit, co se stalo, když jsem byla tam kdesi.

Ještě ve dveřích se Dominik zastavil a podíval se na mě.
"Miluju tě a navždycky budu, ať se stane cokoliv.

Dveře se za ním zavřely a já zůstala sama s mojí holčičkou.

Když ji sestřička odnesla, abych si mohla odpočinout, sáhla jsem do šuplíku u nočního stolku a vyndala svůj telefon.

3 sms zprávy.

Psali mi rodiče. Už věděli, že jsem v pořádku. Druhá byla od Simony a ta třetí, pro mě v tu chvíli nejdůležitější, od Jakuba.

Maličká, snad se brzy vrátíš do našeho světa. Já u toho nejspíš nebudu, ale věř, že i když jsem jinde, jsem s tebou. Posral jsem to a nechci to posrat ještě víc. Vy dva se milujete a já ti přeju z celýho srdce, ať jsi šťastná. Občas se chovám jako čůrák, ale většinou to myslím dobře. S láskou Jakub.

Neudržela jsem slzy.
Stékaly mi po tvářích a nešly zastavit.
....................................................
Jak se Nika rozhodně? Měla by dát Dominikovi šanci? Může vůbec žít normální život vedle něj? Pokračování příště...