Jsem neřízená střela, uragán, co si naplno užívá života. Plní si sen za snem. Vše jde přesně podle plánu... Až do chvíle, kdy do "rozjetého vlaku" naskočí Dominik.
Dnes byl den D. Sehnala jsem doktora. Odpoledne jsem u něj měla být ve tři hodiny nastoupená. Spoléhala jsem na to, že Dominik bude ve studiu a vrátí se až večer. Osprchovala jsem se a oblékla. Nebylo to daleko, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Ušla jsem snad jen pár metrů, když mi začal zvonit telefon. Lekla jsem se, aby to nebyl Dominik, že se třeba už vrátil domů. Na displeji mi ale svítil nápis Jakub. Srdce se mi rozbušilo a já vzala za vděk lavičkou. "Ahoj Jakube," pozdravila jsem ho a nevědomky si pročísla vlasy. "Ahoj maličká. Co děláš?" Rozhodla jsem se mu nelhat, věděla jsem, že ho svou odpovědí potěším. "Právě jsem na cestě k doktorovi. A co děláš ty?" Čekala jsem cokoliv, ale tohle rozhodně ne. "Dívám se na tebe, hrozně moc ti to sluší." Automaticky jsem se rozhlédla kolem sebe. A uviděla ho. Vystřelila jsem z lavičky a běžela k němu. Stál naproti přes ulici.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Strašně moc mu to slušelo. Skočila jsem do ieho rozevřené náruče a vší silou ho objala. Z celé té radosti jsem ho políbila na ucho. Usmál se a sevřel objetí. "Opatrně, maličká. Nejsem zase takový profík v sebeovládání." Zasmál se a já ho rázem pustila. "Promiň." Až jsem se trochu zastyděla. "Neboj, já to ustojím." Nepřestával mě zlobit. Lehce jsem ho udeřila do hrudi. "Ohh, netrestej mě, baby." Smál se jako malý kluk. Bylo na něm vidět, co s ním těch pár dní udělalo. Měl skvělou náladu, úplně zářil a já v tu chvíli zářila s ním. "Vypadáš dobře." Zalichotila jsem mu a nelhala jsem. "Díky, chtělo to změnu." Prohlížela jsem si ho a nemohla s tím přestat. "Nech tam kousek ještě pro jiný." Mrkl na mě. Nechápala jsem a dál blbě civěla. "Já jen, abys mě celýho nevykoukala." Připadala jsem si jako trapka. Ale copak to šlo jinak? Chyběl mi a to fakt hodně. A teď si sem nakráčí a ještě k tomu vypadá naprosto dokonale. "Chyběl jsi mi." Musela jsem mu to říct. "Ty mě taky, moje maličká." Najednou jsem to slyšela jinak. Moje maličká. Vždycky mi tak říkal, ale najednou to znělo jinak. To slovo "moje" ve mně znělo pořád dokola. Jakube, já ale nejsem tvoje. Mohla jsem si to opakovat pořád dokola, že nejsem jeho. Ale nebylo to nic platný. Jeho odjezd ve mě něco zlomil. Jako kdyby odjelo kus mého srdce. Nebyla to láska. Taková jako k Dominikovi, ale byl to hluboký cit. Nemohla jsem najít ty správný slova a nemůžu je najít dodneška. Tok mých myšlenek přerušil jeho hlas. "Už jsi to řekla Dominikovi?" Stačil jeden pohled a věděl, že ne. "Proč?" "Nevím, Jakube. Asi se bojím jeho reakce. Nechci, aby byl se mnou kvůli zodpovědnosti. Navíc co když to dítě nebude chtít?" Stál proti mě a držel moji ruku. "To si nemyslím. Měla bys mu to říct." Jen jsem kývla hlavou. Měl pravdu. Dřív nebo později to stejně pozná. "Pojď, svezu tě tam." Neodporovala jsem a šla s ním. Celou cestu k autu mě držel za ruku.
"Jsme tady." Chtěla jsem poděkovat a jít. Ale Jakub mě zastavil. A zase tady byl ten okamžik, kdy jsme byli proti sobě a hleděli si do očí a ani jeden z nás nevěděl co říct. Nakonec začal Jakub. "Musel jsem odjet. Přesáhlo to hranice." Věděla jsem, o čem mluví. Vycítila jsem to už asi dávno, ale snažila se na to nemyslet. Nechtěla jsem mu to dělat ještě těžší a ani sobě ne. "Já vím." Sklopila jsem oči. Nezvládla jsem se mu do nich dál dívat. Možná by poznal, že i já ho mám víc než ráda, i když se to zdá jako šílenství. "Mám jít s tebou?" "Budu ráda."
Nečekali jsme dlouho a sestřička mě zavolala. "Pán může jít s vámi dovnitř." Sdělila nám. "To je dobrý, třeba jindy." Zasmál se Jakub.
"Jste těhotná, maminko. Je to přibližně šestý týden. Gratuluji." I když už jsem tuhle informaci věděla z testu, stejně mě zasáhla. Tak je to vážně pravda. Já a Dominik budeme mít dítě. Dostala jsem průkazku a mohla jít. Na lavičce v čekárně už mě vyhlížel Jakub. "Taaaak?" "Je to potvrzený. Šest týdnů." Sedla jsem si vedle něj. "Gratuluju, maličká." Políbil mě do vlasů a já si o něj opřela hlavu. Stavy bezmoci a radosti se ve mně střídaly jako reflektory na diskotéce. "Řekni mu to. Uvidíš, že se zachová správně."
Věděla jsem, že už to nemůžu odkládat. Má právo vědět, že bude táta. Dnes večer mu to povím. A budu doufat, že se nic nezmění... .................................................... Už brzy se Dominik dozví Niky tajemství. Ale ještěpředtímzažijeněco, co nečekal...
