Z NULY NA STO

Ona je originál

Pohled Dominika:
Vešel jsem do dveří a v zadní části místnosti ji uviděl. Slyšel jsem o ní toho víc než dost.
Kámoš Marty říkal, že je nejlepší. Neuvěřitelný talent. Trochu magor ale s velkým nadáním. A to nejen v tetování. Prý má neuvěřitelný nápady.
Když o ní vyprávěl, moje zvědavost rostla.
A tak jsem se vydal do Prahy, abych se přesvědčil.
Stál jsem mezi dveřmi a čekal něco jako 'Wau Nik tendo', ale nic takovýho se nekonalo. Neobtěžovala se ani zvednout oči. Jen na mě houkla, ať si sednu a počkám. Zrovna končila s nějakým týpkem. Navrhovala mu vylepšit jeho kresbu na ruce barvou. Týpek nadšeně souhlasil.
Pozoroval jsem je a musel dát Martymu za pravdu, že vážně byla kus. Pusa jí jela tak rychle, až jsem se ztrácel. Tryskala z ní taková energie, co jsem už dlouho necítil. Nemohl jsem z ní spustit oči. A ona si mě ani nevšimla.
Když se dal týpek na odchod, zastavil se u mě a jen prohodil, že je fakt nejlepší. Ani na moment jsem nepochyboval.
Zavolala mě k sobě a pořád bez jakéhokoliv očního komtaktu, položila klasickou otázku: "Co to bude a kam?"
Asi jsem ji trochu zklamal, když jsem jí podal papírek s nápisem Night Rider.
Úplně jsem viděl ten otravenej výraz. Někomu psala zprávu.
Vytáhl jsem si triko a ukázal jí místo, kam ten dle ní trapný nápis chci.
Byla v tu chvíli nucena konečně mi věnovat pohled.
Ten šok, když se mi podívala do očí...
"Já tě znám."

Jo kotě, nejspíš jo a já jsem tu pro to, abych poznal tebe. A už teď se kurva moc těším.

To jsem si nechal pro sebe a po výměně pár informací, kdy jsem zaznamenal i její začervenání se, se mi představila.
Nikola, Niky, Nika.
Já už dávno její jméno znal, ale dělal jsem jakože vlastně nic nevím.
Nasadila si rukavice, připravila strojek a...
Dívala se na moje popsaný tělo.
Hele, nejsem žádnej stydlivej kluk, ale v její přítomnosti a z jejího pohledu, kterým mě sjížděla, jsem se tím klukem stal.

"Dobrý kérky," prohodila a dál se soustředila na svoji práci.
"Můj život," poznamenal jsem a s notnou dávkou drzosti jsem pokračoval:
"Nechceš se přimalovat do mýho života?"
Zvedla oči a opovržlivě se usmála. Bylo mi jasný, že si ze mě na prdel nesedne.
"Tak aby bylo jasno, ty hvězdo. Se svýma zákazníkama pletky nemám a víš proč?"
Tak to jsem zvědavej, co z ní vyleze. Že nemíchá práci a zábavu? Klasika. Ohraná písnička.
Naklonila se ke mně. Byla nádherná.
Trvalo to chvilku... ten její pohled byl vražednej. Měl jsem chuť jí chytit a políbit.
"Nezaplejtam se se zákazníky z jednoho prostýho důvodu. Nechci a nebudu plýtvat svým talentem zadarmo na někom, kdo si bude říkat můj přítel."
Tak to jsem nečekal.
Byla drzá, vyzývavá, a tak neuvěřitelně sexy.
A mně bylo jasný, že ji chci.
"Pak mi tě bude muset vytetovat někdo jiný." Vrátil jsem úder.
Sjela mě pohledem a mrkla na mě.
....................................................
Vypadal líp než na fotkách, líp než na pódiu a ležel na mým lehátku a já mu kreslila po těle.
Sakra, co to se mnou je? Jsem jak malá holka. Do háje, mám svý zásady a ty neporušuju a už vůbec ne kvůli někomu jako je tenhle.
Cítila jsem jeho pohled, ani na chvilku nepolevil.
Nejspíš se mě snažil oslnit, ale já se nedala. Za tu dobu, co tetuju, jsem se naučila udržet si odstup. Jenže člověk se může snažit sebevíc a stejně se najde někdo, u koho to prostě nejde. A ten někdo tu právě teď byl.
"Hotovo." Položila jsem strojek.
"Paráda. Škoda, že to trvalo jen takovou chvilku," odpověděl.
"Vymysli si něco velkýho a pak se tu můžeš povalovat celý den. Ale to asi půjde dost těžko, když ti toho místa moc nezbývá, co?" Rýpla jsem.
Usmál se a posadil se.
Byl tak blízko.
Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu, ale...
Utápěla jsem se v jeho očích a hlavou mi lítala jedna hříšná myšlenka za druhou. Lehce se dotkl mé nohy. Chtěla jsem ucuknout, ale stála jsem jak přikovaná.
Nenarušuj moje zásady. Obleč se a jdi pryč.
Příkazovala jsem mu v duchu. Rozhodně se mi ale nechtělo to vyslovit nahlas.
"Když nebude místo na další tetování, nebudeš se muset bát se se mnou zaplést, protože nebude prostor na tetování zdarma." Mrkl na mě a vstal.
Položil mi dva litry na pult a vydal se ke dveřím.
Vypadni už!
Křičela jsem na něj v duchu.
"Počkej," slyším se říkat.
Otočil se.
"Copak?"
"To je moc."
"V pohodě."
"To rozhodně ne. Nechci být někomu dlužníkem." Hádala jsem se.
Přišel až ke mně a já se mu málem složila do náruče. Krásně voněl. Byl asi o dvě hlavy vyšší než já. Nebo se mi to jen zdálo, jak jsem se chtěla schovat.
Sklopil ke mně zrak. Jako kdyby mě hledal někde na zemi.
"Tak pojď se mnou na kafe a nebudeš mi nic dlužit."
A sakra...
Co teď? Co na tohle mám říct?
....................................................
Jak se mám rozhodnout? Mám být tak lehce ovladatelná a nebo riskovat, že když teď odmítnu, bude to zkoušet dál?