Z NULY NA STO

Zpátky na svojí planetu

Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale ráno jsem se vyplížila z bytu tak potichu, že jsem ani jednoho nevzbudila.
Dominikovi jsem pod deku nacpala medvěda, aby neměl pocit samoty a napsala na stůl vzkaz...

Musela jsem do práce, kdybyste chtěli ven, máte náhradní klíče na botníku. N.

Záměrně jsem nenapsala nic o tom, jestli tam budou, až se vrátím nebo jestli se přijedou rozloučit.
Tak trochu jsem chtěla být sama a srovnat si myšlenky.
Cestou po chodbě ke dveřím jsem se na chvilku zastavila u dveří do obýváku a vzpomněla si na noční setkání s Jakubem.
Na jeho slova. Proč mi to řekl? Znovu jsem si vybavila jeho pohledy, který mi dost často věnoval. Někdy se zdály jeho oči smutné a utrápené, ale spíš jsem to přisuzovala únavě.
Podívala jsem se na hodinky a uvědomila si, že bych za chvilku měla být v práci. Potichu jsem zacvakla dveře a vyšla ven na ulici.
Bylo příjemný počasí a já si zapálila cigaretu. Hlavou se mi honilo snad tisíce myšlenek.
Ještě přes týdnem jsem si žila svým životem, těšila se do práce a plánovala. Nikomu jsem se nemusela zpovídat, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla a hýčkat si svoji svobodu.
A pak se během chvilky všechno změnilo.
Do cesty mi vstoupil Dominik a obrátil mi život vzhůru nohama.
Prožila jsem s ním jednu z nejhezčích dovolených v mým životě. Ještě včera odpoledne jsem si myslela, že tím to tak nějak končí, i když jsem nechtěla, aby to byl jen dovolenkový úlet.
A když už jsem se srovnávala s tím, že jsem zpátky na svý planetě, byl tu zase.
Byly momenty, kdy jsem si připadala jako blázen. Strašně jsem s ním chtěla být. Ale zároveň to i bolelo a nemyslím tím jen fyzicky. Ztrácela jsem v jeho přítomnosti půdu pod nohama a věděla jsem, že stačí málo a já se mu oddám úplně ve všem.

Pomalu jsem došla až k našemu obchůdku. Skočila jsem ještě pro dvě kafíčka... pro mě a pro Simču.

"Dobré ráno," zakřičela jsem, když jsem vlezla dovnitř.
Simča vyběhla z kanclu a letěla ke mně.
"Nazdaaaar," objala mě.
"Nesu kafe." Podala jsem jí kelímek.
"Díky. Jsi nejlepší. Jdeme si ho vypít ven. Musíš mi všechno povědět."
Hodila jsem věci do kanclu, vzala si s sebou akorát telefon, kafe a cigarety a šla za ní ven.
Sedly jsme si na lavičku před obchodem a Simča mě pobídla k vyprávění.

"To si děláš srandu, že jsou u tebe doma." Opakovala Simona už asi potřetí, když jsem jí dovyprávěla celý ten týden. Nějaké detaily jsem schválně vynechala, nechtěla jsem poslouchat žádný kázání o tom, že jsem kdysi řekla, že se nechci vázat. A že jsem blázen.
Napila jsem se kafe a jen přikývla.
"Jak dlouho tu budou?" Ptala se dál.
"Nevím, neptala jsem se."
"Aha...," odmlčela se.
Prohrábla jsem si vlasy a stoupla si.
"Simi, musím se podívat do diáře, kdy je kdo objednaný. Ale myslím, že bych brala ještě nějaký den dovolený."
Simča se postavila a změřila si mě pohledem.
"Vidim... Myslím, že na dnešek tam máš dva lidi. Jdeme se podívat. Co půjde, vezmu za tebe, než se srovnáš." Otočila se zpátky na mě a nadzvedla obočí.
"Jen doufám, že nemáš v plánu odejít." Tázavě se na mě dívala.
Myslím, že jí bylo jasný, že vlastně nevím. Že na to v tuhle chvíli nedokážu odpovědět...
Jedno moje já už má téměř sbaleno a chystá se odjet směr Pardubice. Ale pak je tu ještě druhé já a to chce zpátky na svojí planetu...
...................................................
Nikol se snaží vrátit zpátky do svého světa, ale myšlenkami je stále v tom Dominikově.
Rozhodne se právě v tento den, až se kluci objeví?