Z NULY NA STO

Dopis

Dominik
Otevřel jsem dveře a těšil se, až uvidím moje holky. Celý den jsem se snažil nemyslet na to, že ve studiu chybí jeden článek. Ten jeden z nejdůležitějších nejen tam ale i v mým životě.
Nevěděl jsem, kde je. Napadlo mě jeho tajný místo pro rehab, ale netušil jsem, kde to je. A když jsem se na to ptal kluků, nevěděli o moc víc než já.
Jak je možný, že to před námi dokázal utajit a nikomu nikdy neřekl víc...

Zul jsem si boty. V bytě bylo ticho, ale říkal jsem si, že holky asi usnuly.
Nahlídnul jsem do ložnice, ale tam jsem je nenašel.
Nebyly ani v Nikolky pokoji.
S jistotou jsem vešel do obýváku. Překvapeně jsem se rozhlížel po pokoji.
"Niko?!" Řekl jsem polohlasně.
Nic... žádná odpověď.
Zkontroloval jsem mobil, jestli tam nebude nějaká zpráva nebo zmeškané volání a já to třeba jen v tom spěchu přehlédl.
Nic...
Obešel jsem znovu celý byt. Jako blázen jsem se začal dívat i do skříní a pak jsem si všiml papíru na stole.
Letěl jsem v panice pro ten papír.

Dominiku,
nezlob se na mě, prosím. Ale potřebuju čas. Neutíkám, ani od tebe neodcházím, jen teď potřebuji být sama a srovnat si všechno v hlavě, abych mohla jít dál.
Naší dceru si beru s sebou. Neboj se o nás.
Brzy na shledanou.
Nika

Padl jsem na křeslo a četl znova slovo za slovem.

Ne, to ne. Kam jsi šla? Přece  jsme si mohli promluvit. Chtěl jsem ti to, Niko, vysvětlit. Kde jsi?

Vylítl jsem z křesla a začal se hrabat v kapsách, abych vyndal telefon.
Chtěl jsem zavolat jejím rodičům. Ale tak nějak jsem tušil, že tam nebude a nechtěl jsem je vylekat. Musel jsem vymyslet něco, proč volám a oni nepojali podezření.
Vytočil jsem číslo na jejího tátu.
"Nazdar Dominiku." Hned pozdravil a já znejistěl.
"Zdravím, tak jsme s Nikou mluvili a napadlo nás, že bysme se nějaký den za vámi přijeli podívat."
To bylo jediný, co mě v tu chvíli napadlo.
Čekal jsem, jaká bude reakce. Doufal jsem, že mi vynadá, že je jeho holčička doma. Ale to se nestalo.
"Skvělý nápad. Rádi vás uvidíme. Už jsme i přemýšleli, že přijedeme my, ale předběhli jste nás. Tak se domluvte kdy a budeme se těšit. Dáš mi mojí holčičku k telefonu?"
Tak se moje tušení potvrdilo. Není tam.
"Nezlobte se, holky obě spí. Usnuly u televize a já chtěl Niku překvapit."
Naštěstí víc nenaléhal a hovor jsme ukončili.

Seděl jsem a přemýšlel. Ještě tu byla možnost, že byla u Simony. Zkusil jsem tedy i na ní tuhle malou fintu. Ale i tam byla stejná reakce.

Poslední možnost před tou strašnou pravdou byl obchod, ale v to jsem nevěřil. I tak jsem se obul a jel se tam podívat.
..........
Seděl jsem v autě a díval se do noční ulice.
Zkoušel jsem už asi po desáté vytáčet její číslo.
Hlasová schránka.

Byl jsem si jistej, že je s Jakubem...
Mlátil jsem do volantu jako šílenec.
"Nikoooooo!"
....................................................
Pokračování příště...