Z NULY NA STO

Nedá se to tady vydržet

Ten vlak nikde nezastavuje...
I kdybych tisíckrát chtěla vystoupit, tak to nešlo. Nebyla žádná mezizastávka.

Proč asi, Nikolo?! Protože máš jet domů a nedělat nesmysly.
Však nežiješ na druhý straně zeměkoule a jestli tě bude chtít ještě někdy vidět, tak snad není takový problém přijet.
No, ale co když ne? Hádalo se mé druhé já.

Chtělo se mi brečet ještě víc.
Co to se mnou sakra je? Šílím tady jako nějaká puberťáčka.

Uklidni se! Rozkázala jsem si a snažila se přijít na jiné myšlenky. Ale nešlo to.

O hodinu později vlak zastavil a já byla doma.
Měla jsem to jen pár zastávek metrem.
Po cestě jsem ale ještě zašla nakoupit pár nezbytných věci, abych neumřela hlady a zastavila se v našem obchůdku pozdravit Simču.
"Děláš si srandu? To mi jako říkáš jen tak? Koukej večer ke mně přijít a všechno, opakuji všechno, mi do detailu odvyprávíš." Skoro křičela Simča.
Slíbila jsem jí, že si vybalím a večer dorazím.

Stála jsem před domem a vzpomínala, jak mi před týdnem pomáhal Dominik s taškou do auta. V hlavě jsem si přehrávala, co se všechno za tak krátkou dobu stalo.
Cinkl mi telefon a já ho rychle vytáhla z tašky.

Zpráva od Dominika.

Co bys řekla na pizzu?

Zmateně jsem četla zprávu pořád dokola, až jsem za sebou uslyšela známý hlas.

"Nevěděl jsem, jakou máš ráda, tak jsem vzal nakonec tři."
Otočila jsem se a viděla ho tam stát.

Radostí jsem odhodila tašku a běžela k němu.
Skočila jsem mu do náruče.
"Co tu děláš?"
Držel mě tak pevně, že jsem se skoro nemohla nadechnout. Ale nevadilo mi to.
"Nedalo se to tam bez tebe vydržet."
Usmála jsem se na něj a objala ho ještě silněji.
"Jsi blázen a já možná ještě větší. Ale já chtěla vystoupit, jenže ten blbej vlak nikde nezastavoval."
Dominik se začal smát a já s ním.
"Taky si mi včera slíbila kérku a nakonec z toho nic nebylo. Ale nechala jsi u mě strojek." Mrkl na mě.
Ani jsem si to neuvědomila. Ale využila jsem situace.
"To schválně. Doufám, že ho s sebou nevezeš, když už se snažím u tebe nenápadně zabydlet." Teď jsem na něj mrkla já.
Znovu mě objal a já se schovala v jeho náruči.

"Až skončíte, mohli bysme se ubytovat tady u Niky a dát si to dobrý pití, co máme v autě."

Vytřeštila jsem oči a odtáhla se od Dominika.
"Jakubeee."
Byl tady taky. Měla jsem šílenou radost a hned ho objala.
"Přesně tak. Moje maličkost je zde. Nedalo se to tam s ním vydržet."
Takhle jsme stáli na ulici dobrých dvacet minut, než jsme se odebrali ke mně domů.
Ani jsem nevybalila věci a hned jsme si nalili to dobré pití, co kluci přivezli.
Sedla jsem si k Dominikovi a položila si hlavu na jeho rameno. Krásně voněl, ostatně jako vždycky.
Užívala jsem si tu chvíli, že jsem úplně zapomněla na Simču. Za to ona nezapomněla.
Telefon zvonil o stošest.
"Kdy dorazíš?" Ptala se.
"Simi, promiň. Úplně jsem na tebe zapomněla. Došla jsem domů a tam mě překvapili kluci." Vysvětlovala jsem.
"Jaký kluci?" Ptala se nechápavě.
"Dominik s Jakubem."
"Ten Dominik s Jakubem?" Ptala se a znovu zopakovala jejich jména.
Nechápala nic. Ale nakonec mě nechala s tím, že zítra mě očekává v práci s detailním vyprávěním.
Měla jsem z kluků takovou radost, že jsem jí vše odkývala jen proto, abych měla klid a mohla být zase co nejdřív vedle Dominika.
...................................................
Dominik
Ať jsem se snažil sebevíc, nedalo se to bez ní vydržet.
Představoval jsem si ji, jak sedí ve vlaku a vzdaluje se ode mě.
Když už jsem udělal asi stý kolečko po bytě, vyndal jsem z baru flašku a otevřel si ji.
Vypil jsem na ex asi půlku a pustil si muziku. Na stole jsem našel její strojek. Měla mi včera udělat kérku. Ale zapomnělo se na to. Bylo moc málo času a já si chtěl užít její přítomnost a blízkost.
Hlavou mi lítaly vzpomínky na uplynulou noc. Tak strašně jsem po ní toužil a tak strašně moc jsem jí chtěl, že jsme promilovali celou noc.
Ty vzpomínky mě ničily. Chtěl jsem jí tady.
Podíval jsem se na strojek a na láhev v mojí ruce.

V ruce mám láhev, když na tu dobu vzpomínám
V ruce mám láhev, když na tu dobu vzpomínám
Sem ožralej a kus sebe utopil jsem už ve sklenici, co cinká, sklenici co cinká

Chtěl jsem jet za ní, ale nemohl jsem sednout za volant. Chvíli jsem si nadával, proč jsem tu láhev otevíral, ale pak mě napadl Kuba.

Jako kdyby čekal na můj telefon. Jako kdyby tušil, co přijde a že za ní budu chtít jet. Tak nepil a v autě měl plnou nádrž.
Byl jsem šťastnej jako blecha, když jsme vyjeli směr Praha.
"Dík bro," poděkoval jsem Kubovi a zapadl do sedačky spolujezdce.
"Ale trvalo ti to, kreténe." Smál se Kuba.
A já, jak jsem byl na šrot, jsem jen zavřel oči a ani si neuvědomil, že mu to říkám nahlas.
"Já jí prostě miluju."
...................................................
Ještěže má Dominik Jakuba. Jak by se jinak dostal za Nikou. Nabídl mu ale Jakub pomoc jen tak a nebo je za tím ještě něco víc a jen využil situace?
Je možný, že se z kamarádů stanou soupeři? Bude si Nika jistá svými city a nebo začne pochybovat?
Čtěte dál, jestli se vám příběh líbí...