Z NULY NA STO

Spletla jsem se...

Jakub
Seděl jsem vedle ní na posteli. Spala a já se od ní ani na moment nehnul.
Trvalo dlouho, než se mi ji podařilo uklidnit.
Za okny byla skoro tma a já slyšel z chodby zvonění jejího telefonu.
Bylo mi jasný, že ji shání Dominik a dřív nebo později bude volat mě.
Chtěl jsem, aby se vzbudila a řekla mi, co se stalo. Ale zároveň jsem byl rád, že klidně spí. Alespoň kvůli miminku.
Nečekal jsem, že to bude tak rychlé a už zvonil i můj telefon.
Rychle jsem vstal z postele a chtěl jít na chodbu, ale otevřela oči.
"Jestli je to on, nechci s ním mluvit."
Její přání jsem se rozhodl respektovat.
Zvedl jsem telefon a než jsem stacil cokoliv říct, Dominik mě předběhl.
"Je u tebe Nika? Nikde jí nemůžu najít." V jeho hlase jsem slyšel strach. Měl jsem šílenou chuť ho praštit.
"Proč?" Kupodivu se mi podařilo zachovat klid.
"Co proč? Tak je u tebe nebo ne, kurva."
Otočil jsem se na Niku. Seděla na posteli, oči zalité slzami.
"Kurva, můžeš mi odpovědět?" Řval do telefonu. V duchu jsem si představoval, jak ho řežu tyčí, dokud bych z něj nevymlátil duši.
"Přestaň na mě řvát nebo tě rozcupuju na kusy, ty zmrde." Na druhém konci se rozhostilo ticho.
Díval jsem se na Nikol, plakala a celá se třásla. Zakryl jsem telefon a naklonil se k ní.
"Neplakej, prosím."
Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nika seděla schoulená do klubíčka a plakala čím dál víc
Dal jsem si telefon zpátky k uchu.
"Poslouchej mě teď dobře, ty sráči. Nevím, co se stalo, ale je mi jasný, že nic dobrýho. Takže aby bylo jasno, Nika je tady a nechce s tebou mluvit. A jestli zjistím, že jsi udělal něco, cos neměl, tak si mě nepřej."
Nechtěl jsem s ním už víc v tuhle chvíli mluvit.
Než jsem položil telefon, zaslechl jsem, jak křičí do telefonu, abych mu jí dal, že jí to vysvětlí. Neposlouchal jsem a hovor ukončil.
Položil jsem telefon na stůl a sedl si vedle ní.
Dívala se před sebe a byla duchem nepřítomná.
"Maličká, co se stalo?"
....................................................
Srdce mi bušilo jako o závod, když se nade mnou sklonil Jakub.
Nebyla jsem schopná mu říct víc než jen to, aby mě vzal pryč.
Pryč, daleko... co nejdál od tohohle místa.
Neptal se a udělal to.
Pamatuju si, že mě hladil a objimal, dokud jsem neusnula.
A pak zazvonil telefon. Věděla jsem, že volá Dominik. Nechtěla jsem s ním mluvit, nechtěla jsem o něm slyšet.
Křičel na Jakuba, aby mu řekl, jestli tam jsem. Pak už jsem slyšela jen zvýšený a rázný hlas Jakuba, jak ho poslal do háje a zavěsil.
Seděla jsem a koukala někam, ani sama nevím kam. Přála jsem si vzbudit se z týhle šílený noční můry. Ale věděla jsem dobře, že jsem vzhůru a tohle není sen.
"Maličká, co se stalo?" Z dálky jsem slyšela Jakuba.
Seděl vedle mě.
Nechtěla jsem na nic odpovídat, chtěla jsem se utopit ve svém smutku a umřít. Ale vzpomněla jsem si na svou malou holčičku.
Nemůžu přece dovolit, aby se jí něco stalo nebo aby kvůli nám měla ošklivý start do života. A to mě nakoplo zpátky.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Jakuba.
"Spletla jsem se." Nechápal...
"V čem si se spletla?"
Slzy se mi draly do očí a já bojovala ze všech sil, abych se jim ubránila. Ne kvůli sobě ale kvůli ní.
"Spletla jsem se v Dominikovi. Myslela jsem, že se kvůli mně..." Sklopila jsem hlavu a podívala se dolů na svoje břicho.
"... kvůli nám změnil a že jsme pro něj všechno, ale byla to chyba."
Jakub mě objal a sevřel v náručí.
"Mrzí mě to."
"Načapala jsem ho v obchodě s Anetou."
Podíval se mi do očí a já viděla v jeho tváři neuvěřitelný vztek.
"Já ho zabiju." Sykl a já si všimla, že vztek se střídá s lítostí.

Ten večer už jsme o Dominikovi nemluvili. Nechtěla jsem. Snažila jsem se to zamknout někde hluboko uvnitř, protože jsem musela fungovat kvůli mojí holčičce.
Seděli jsme tiše na posteli a ani jeden z nás nevěděl co říct.
Byla jsem ráda za Jakubovu přítomnost. Věděl přesně, kdy má mluvit a kdy je lepší zůstat ticho.
Venku už byla tma a já chtěla spát. Zaspat tohle všechno ošklivé, co se stalo.
"Jakube?" Otočil se na mě. Držel mě za ruku celou tu dobu, co jsme vedle sebe seděli.
"Ano maličká?!"
"Můžu u tebe pár dní zůstat?"
"Jak dlouho budeš chtít. Řekl jsem ti přece, že kdykoliv budeš potřebovat, postarám se o tebe... o vás."
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a víc jsem už nepotřebovala...
....................................................
Jsem ráda, že vás příběh baví a děkuji za vaší přízeň.
Těšte se na pokračování... Ještě není všem dnům konec.