Jsem neřízená střela, uragán, co si naplno užívá života. Plní si sen za snem. Vše jde přesně podle plánu... Až do chvíle, kdy do "rozjetého vlaku" naskočí Dominik.
Procházeli jsme večerní Prahou... Z otevřených obchodů byla slyšet hudba. Davy lidí proudily sem a tam, ale já je téměř nevnímala. Jediný, co jsem cítila, bylo Dominikovo objetí, kterým se mě snažil zahřát. "Nechceš si dát něco na zahřátí? Zeptal se mě. Přikývla jsem. Zatáhl mě do první hospůdky, kterou viděl. "Co to bude?" Zeptal se číšník a změřil si nás pohledem. Nečekala jsem na nic a poprosila ho o dvojitého panáka rumu. Dominik vytřeštil oči ale vzápětí se usmál. "Mně to samý." "Dobře ty. Čekal jsem grog nebo svařák a ty rovnou takhle." Usmála jsem se vítězně a nedočkavě vyhlížela číšníka. "Bude mít ten tvůj kamarád volný pokoj?" Zeptala jsem. "Pro mě rozhodně," mrkl na mě a vyndal si z kapsy telefon. "Omluv mě na chvilku, zavolám mu, ať připraví ten nejlepší." Dívala jsem se na něj, když hledal číslo ve svých kontaktech. Vypadal skvěle. Najednou zvedl oči a podíval se na mě. Usmál se. Musela jsem vypadat jak malá holka, která civí na svého idola. Chytl mě za ruku a mezitím vypisoval zprávu. "Domluveno, můžeme přijít kdykoliv. Pokoj s terasou a vířivkou je náš." Mezitím číšník donesl objednáné panáky. "Na dnešní den," řekla jsem a zvedla skleničku. "Na tebe, krásná tatérko." Napili jsme se. "Budeš mi tak pořád říkat?" Ne že by mi to vadilo, ale chtěla jsem vědět, jak bude znít moje jméno z jeho úst. "Vadí ti to?" "Nevadí. Ještě mi tak nikdo nikdy neříkal. Ale pamatuješ ty si vůbec moje jméno?" Asi jsem se chtěla jen ujistit, že nejsem jedna z mnoha, který tenhle slavný Nik tendo dá přezdívku, protože si nemůže vzpomenout na její jméno. "Krásná tatérka Nikol. Samozřejmě, že vím tvoje jméno. Je totiž součástí mýho jména. Nika...," odmlčel se na moment. Dívala jsem se mu do očí, pořád mě držel za ruku. "Nik a Nika," mrknul na mě a dopil svoje pití. "Chceš si dát ještě repeté a nebo si dáme až v hotelu?" V ten moment jsem se uvnitř celá zachvěla. Hotel, Dominik, jen my dva. Já a on... "Dáme si až na místě." Dominik mávl na číšníka, zaplatil účet a vyrazili jsme zpět do ulic večerní Prahy. Cestou jsme navštívili pár obchodů. "Dominiku, koukej, ten je boží," smála jsem se a ukazovala mu velkýho plyšovýho medvěda. On jen stál vedle mě a s úsměvem mě pozoroval. Celý svůj život mám slabost na plyšáky. Malý velký prostě všechny. Jelikož moje nervozita s blížícím se cílem se zvětšovala, protahovala jsem procházení v obchodech co to šlo. Na jednu stranu už jsem chtěla být v hotelu sama s Dominikem, na druhou stranu jsem se bála. Co když se něco pokazí a... Ani jsem si nevšimla, že Dominik na moment zmizel. Rozhlédla jsem se po obchodě a nikde ho neviděla. Prodavač mi sdělil, že přítel čeká venku. Asi ho to už nudilo a šel si zapálit ven. Vyšla jsem před obchod a viděla ho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Stál tam s tím velkým plyšovým medvědem, kterýho jsem mu před chvílí ukazovala. Musela jsem se začít smát. Došla jsem až k němu a on jako malý kluk začal mluvit místo medvěda. "Brum brum, jsem medvídek Nik a chtěl bych být tvůj. " Smála jsem se, bylo to tak kouzelný. "Vezmeš si mě k sobě, Niko?" Popadla jsem medvěda a z ty velký radosti jsem dala Dominikovi pusu. "Děkuju." "Miluju tvůj úsměv." Chytil mě kolem pasu a začal mě líbat. Nohy se mi podlamovaly a já už chtěla být na místě, kde budeme jen my dva a medvěd. "Půjdeme?" Zeptala jsem se. "Jo, jdeme, chci už být s tebou sám a v teple." Na hotel jsme došli o pár minut později. Na recepci si nás zapsali a dali nám klíče od slíbeného pokoje. Ve výtahu jsme jeli mlčky. Já si držela medvěda v jedné ruce a Dominikovu ruku v té druhé. "Jsme tady." Dominik odemkl a společně jsme vešli. Byl to krásný pokoj jako z nějakého filmu. Na terase vířivka, postel krásná veliká a v hale velikánský gauč a bar s pitím. "Co si dáme k pití?" "Co je v nabídce?" Dominik vše vyjmenoval a oba jsme se shodli na tom, že šampaňské bude stylové. Dominik nám nalil a posadil se vedle mě na gauč. "Děkuju za krásný den." Řekla jsem mu a přitom si prohlížela jeho ruku. "Já děkuju tobě. Byl to jeden z nejhezčích dní, co jsem kdy zažil. A doufám, že ne poslední." "Chceš mě vidět znova?" Zeptala jsem se. "To si můžeš být absolutně jistá." Položila jsem skleničku na stolek a sedla si Dominikovi na klín. Pohladila jsem ho po vlasech a přitáhla si jeho obličej ke svému. Slyšela jsem, jak se mu zrychluje dech a cítila napětí v jeho těle. "Strašně moc tě chci, tatérko." Přiblížila jsem svoje rty téměř až k jeho. Chytil mě za boky a přitiskl co nejvíc to šlo k sobě. "Taky tě chci. Ale..." Odmlčela jsem se. Podíval se na mě tázavě. "Ale?" "Mám strach, je to všechno tak krásný a já nechci, aby to touhle nocí skončilo." Objal mě pevně a já ho slyšela šeptat do mého ucha: "Chci tě teď a tady... a zítra znova a další dny znova. Chci, abys byla moje, baby. A ne jenom dnes..." Dál už jsem ho nenechala mluvit. Byli jsme teď a tady....
