The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FOURTEEN

Nastoupím do auta a jedu k městu v naději, že najdu knihovnu, než se zavře. Minu pár aut, zatímco jedu okolo města pomaleji, ujišťuji se, že jsem kolem toho neprojel.

Po dvaceti minutách řízení, jsem konečně zastavil u budovy, vypnul jsem motor, vystoupil jsem z auta a pokračoval jsem ke vstupu malé, vysoké, cihlové knihovny. Hned, jak se dveře otevřou, cítím staré, zaprášené knihy a vidím mnoho polic. Jdu rovnou k pultu rozhodnutý, že nejlepší bude se zeptat, jestli mají nějaké knížky o Sextonu, takže kráčím k pultu, kde jsou vysoké hromady naskládaných knih.

„Dobrý den?" říkám a přehlížím romány, které překáží v mém výhledu a o sekundu později malá, blonďatá dívka nakoukne skrz mezeru.

„Ou, dobrý, um, omlouvám se za tohle...," říká, bere knihy a pokládá je na zem. „Normálně sem nikdo takhle pozdě nechodí," řekne konečně a vidím ji celou. Dívám se na hodinky a vidím, že je pět hodin.

„Můžu vám s něčím pomoct?" usmívá se na mě a já se pohnu vpřed říkající: „Ano, hledám knihy o Sextonu nebo o Sextonových." Jak pozoruji, zdá se, že má drobounké tělo, zlaté a blonďaté vlasy, které má nad ramena, a oceánově modré oči, které září v zesláblém světle. Je ohromující, musím říct.

„Vlastně máme, mají vlastní oddíl," řekne a vyjde zpoza pultu. Její outfit se skládá z modrých šatů po kolena s jednoduchými botami. Následuji ji do zadní části budovy, daleko od pultu. Zastaví se a pročítá polici knih, než se natáhne, aby vzala pár knih, ale je tak malá, aby tam dosáhla. Postavím se za ni, otírám se hrudí o její krk a dosáhnu nad ni, abych vytáhl knihy z police.

„D-děkuji," koktá, zatímco její tváře se najednou mění do nádechu červené a zmatků s volnými šňůrkami na jejích šatech. „Ještě s něčím vám mohu pomoci?" zeptá se sladce mladá žena. Podívám se dolů na knihy ve své ruce, než řeknu: „Nějaká šance, že víte něco o Sextonových?" a nadzvednu obočí.

„Koupil jste si ten dům, že?" podívá se skoro nadějně, že se ptám a zdá se, že v ní něco jiskří.

„Ano, koupil."

Její úsměv se rozšíří, než řekne: „Miluji ten dům."

Je první člověk, kterého jsem kdy slyšel říct „miluji" Sexton, vypadá to, že se ho všichni bojí, (což by měli).

„Vážně?" zajímám se.

„Ano, opravdu, chodila jsem tam pořád."

Proč by tam někdo chtěl chodit? A POŘÁD, jako by to bylo zábavné místo nebo něco?

„Fakt? To je... super," řeknu konečně, beru knihy a položím je na stůl. Navrhnu ji, aby se taky posadila. 

„Jo, já vím, je to trochu divné, ale upřímně ten dům zbožňuji," řekne a usměje se plaše dolů na dřevěný stůl.

„Proč byste měla ráda ten barák?" řeknu, dívám se skrze tři knihy položené přede mnou. Jedna se jmenuje „Sexton před strašením" s obrázkem domu, který, jak hádám, je novější.

„Můj starší brácha tam pracoval, vždycky mě nechal přijít a navštívit ho..." 

Beru si, co říká, a hádám, že Charlie měl pomocníka. „... A nechal mě jít do věžního okna, tak dlouho, dokud nebyla bouřka, samozřejmě."

Hádám, že tahle holka se nebojí, dokud nemilovala ten barák, kde straší Anna.

„Jste šílená." Směju se a kroutím na ni hlavou, zatímco ona se směje společně se mnou.

„Slyšela jsem to už dřív." Usměje se a řekne: „Mimochodech, jsem Jane." Natáhne ke mně ruku přes stůl pro potřesení. 

„Harry," řeknu.

Mluvíme spolu pravděpodobně dvě hodiny o domě a o nás. Hlavně jsem mluvil, když se zdála trochu plachá, ale celkově to byla skvělá konverzace. Půjčil jsem si knihy na týden, doufal jsem, že budu mít čas na čtení a dozvím se více o Sextonu, doufám, že najdu nějaké informace o Danielovi, jako kdo byl.

Jedu domů s okýnky a ječící muzikou, když mi začal zvonit mobil. Vytáhnu ho z kapsy, zatímco ztlumím hlasitost a vytáhnu okýnka, než odpovím: „Ahoj," řeknu do mobilu.

„Harry! Jak se má můj velký kluk?" 

Ou, překvapivě je to moje matka.

„Mám se dobře, mami," řeknu a převrátím oči.

„Dobře, chtěla jsem vědět, jestli jsi mi už poslal kočku?"

Úplně jsem zapomněl na tu pitomou křehkou kočku, kterou si mamka koupila a pořád leží v obýváku, čeká, až bude odtáhnuta.

„Neposlal, ale udělám to zítra," řeknu a zapisuji si to pro sebe.

„Dobře, no, zbavil ses už těch krys?" ptá se a odmlčí se na chvíli. Krys? Mám krysy? Ou, jo! Moje výmluva... Směju se sám sobě, než řeknu: „Jo, zbavil, bez obav."

Mluvíme, dokud nedojedu domů a to její většinou opakování, jak moc jí chybím, ale konečně jsem s ní musel mluvit, musel jsem jít, než mi mobil zemře. Bylo domluveno, vyskočím z auta a zamknu za sebou dveře. Vyběhnu schody a odemknu dveře, tak rychle, jak otevírám dveře, skoro vyskočím z kůže, kdo proti mně sedí.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓
No, tak to jsem docela hodně zvědavá, kdo tam bude sedět!:D
Kdo myslíte, že tam bude? A Harryho mamka to zřejmě nebude!!:DD

Moc děkuji za votes a komentáře, nesmírně si toho vážím.:3

Edited