The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-SIX

Zaraženě sedím na staré pružné matraci, když čekám v naději, že se Anna vrátí, ale nevrací se, alespoň ne dnes v noci. Zvedám se z postele a jdu k oknu, dívám se na oblohu, kde je svítaní jednoznačně blízko. Slunce vysvítá skrz mraky, když nový den začíná.

Jdu zpátky ke dveřím a dolů, doufám, že najdu něco k jídlu. Přehrabuji se ve skříňkách, ale nenacházím nic chutného, takže si dám poptart (taková nějaká moc dobře vypadající sušenka s něčím, najděte si to na googlu, vypadá to dost lákavě). Po jídle sedím, hraju na mobilu půl hodiny, než si uvědomím, že promarňuji krásný den. Jdu zpátky do pokoje a házím na sebe nějaké oblečení, než se vydám ven k mému starému autu. Stejně jako když nastupuji, zastaví vedle mého auta auto. Šilhám na vůz, snažící se vidět, kdo to je. Vidím hlavu blonďatých kudrlin, vím přesně, kdo to je.

„Harry, počkej na sekundu," volá její hlas, když pospíchá z auta. Stahuji dolů okýnko.

„C-chtěla jsem se ještě jednou omluvit za to, co se stalo předtím. Nejsem ten typ holky, upřímně nemám ponětí, co jsem si myslela."

Skoro jsem zapomněl o její snažení posunout mě dál na pohřbu. Nebyla to všechna její chyba, trochu jsem to taky chtěl.

„Je to v pořádku, opravdu," říkám popravdě, nedovolím, aby mě to dál otravovalo. Vydechne, než řekne: „Díky, Bože, cítila jsem se fakt špatně a nechtěla jsem tenhle vztah, který jsme vybudovali, zničit kvůli nějakým pitomým hormonům." Směje se a červená se.

„Já taky. Zdáš se roztomilá a opravdu tě chci více poznat." Usmívám se na ni zpátky.

„No, to já taky." Jane září.

„Jedeš někam?" ptá se, nadzvedávající obočí.

„Akorát jsem vyšel z domu," vysvětluji, zatímco poklepávám prsty o volant.

„Znám roztomilý park nedaleko odsud, jestli bys chtěl možná něco malého k zakousnutí a vzít to tam."

Přikyvuji hlavou, očekávající nabídku. Řeknu jí, aby si nastoupila do mého auta, a vyjíždíme. Jane mi ukazuje doprava, neznám tuhle cestu. Ještě jsem nejel zkoumat tohle malé město Russellville, KY.

„Tak co by sis dal k jídlu?" ptá se Jane, když vjíždíme do města.

„Cokoli," odpovídám, pamatuji si, že vše, co jsem dneska měl, byl poprart (ta lákavá věc, co jste si určitě všichni aktivně vygooglili).

Jedeme pár minut, než zastavíme v malém obchodě. Jane běží dovnitř poté, co mi slíbila, že mi přinese něco dobrého. Je to možná více, jak deset minut a vrací se, nesoucí dvě plné tašky potravin.

„Co všechno jsi koupila?" směju se, když dává dvě přeplněné tašky na podlahu.

„No, nevěděla jsem, co máš rád, tak jsem koupila více druhů věcí," hihňá se, její tváře trochu červenají.

Vyjíždíme k tomu parku, byla nepříčetná, nechápu to, je to jenom park. Co je tak speciálního na parku? Po přepínání rádia na různé kanály, to vzdávám a vypínám ho.

„Nemáš rád country?"

Kroutím hlavou.

„Nikdy jsem neměl, nikdy nebudu," říkám se vší upřímností. Doslova jsem nemohl snést tenhle zvuk.

„No, to je škoda. Já to mám hodně ráda."

„Proč? Je to všechno o pivu a velkých traktorech," uchechtnu se sám sobě, když se dívám na Jane.

„Nevím, prostě mám."

Vystupujeme u parku, postel zelené trávy zaplněná piknikovými stoly a malými hrajícími si dětmi na umělohmotném hřišti volného prostoru.

„Tak, řekni mi, proč je tenhle park tak speciální? Vypadá jako každý park, který jsem kdy viděl."

Jane převrací oči, než řekne: „Ještě jsi neviděl nejlepší část." Bereme tašky a následuji Jane, když jde tím směrem. Uběhlo pár minut a my oba stojíme před obrovským rybníkem plných kachen. Fontána je uprostřed, prskající vodu z vrcholu. Vůně čerstvě posečené trávy naplňuje mé smysly.

„Je to docela super, že?"

Kývu hlavou v tom smyslu.

„Jo, je to docela super."

Pokládáme jídlo na zem, než Jane otevře jednu z tašek a vytáhne deku.

„Kde jsi to tam dostala?" ptám se.

„Zatímco jsem byla v obchodě, myslela jsem si, že bychom potřebovali na něco si sednout."

Přikyvuji, souhlasím.

„Tak, jaký je tvůj sendvič?" ptá se Jane, když vytahuje svůj krůtí.

„Je to dobré, odvedla jsi skvělou práci, když jsi to vybírala." Beru si další hranolku a cpu si to do pusy společně se zbytkem jídla.

„Je to tady tak klidné," konstatuji, zírám na rybník, kde svobodně plavou kačeny.

„Vlastně. Chodím sem, když potřebuji přemýšlet." Sedíme a v klidu jíme naše sendviče. Má mysl se vrací k Anně, a co myslela tím, když řekla Max. Myslela Maxe Williamse, toho kluka běhajícího po hřbitově? Nebo někoho jiného? Mám hodně otázek, které potřebují být zodpovězeny. Doufejme, že ji dnes v noci znovu uvidím.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Miláčci moji, tak krásně jste mě potěšili.:3 Ah, jak mě to hřeje u srdíčka.:)
Tak co si myslíte o tomhle, je Max jenom jeden nebo jich je více?
Kdy byste chtěli ten díl, který jsem nepřidala, jak jsem měla? Zato vám dávám vybrat.:)

Edited