The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THIRTY-THREE

Kdo nesedí, posaďte se.:)
________________

Jdu do svého pokoje, doufám, že si zdřímnu, než řeknu Anně o mém novém objevu. Vím, že bude chtít tam přímo jít, jen co jí o tom řeknu. Skopnu si boty a lehám si do postele, doufám, že rovnou usnu, překvapivě to udělám.

Zdá se to jako by uběhlo pár minut od doby, co jsem usnul, ale když se podívám na hodiny na mém nočním stolku, je 17:30. Převaluji se v posteli několik dalších minut, dokud neuslyším drobný déšť na střeše. Posadím se v posteli, shodím nohy z madračky a nazuji si boty. Táhnu sám sebe do koupelny a čistím si zuby, můj dech je pravděpodobně nechutný a pravděpodobně taky nevoní nejlépe. Po koupelně se vydávám nahoru v naději, že najdu Annu.

Schody vržou s každým mým krokem, ale není to tak strašidelné, jak to bylo. Naučil jsem se ignorovat zvuk a zaměřil jsem se na důvod, proč jdu nahoru, což je, abych viděl Annu.

Otevírám dveře, které taky vržou. Rozsvítím poté, co uvidím Annu později na mě mávat z postele.

„Ahoj," říkám a mávám jí zpátky. Zářivě se na mě usmívá.

„Ahoj, jak se máš?"

Jdu k ní blíže, dokud nejsem vedle ní.

„Dobře, dobře. Přišel jsem ti říct o mém objevu," říkám jí vzrušeně, vyhazující ruce jako idiot, vím, že opravdu jsem.

„Ou, opravdu? Řekni mi o tom všechno!"

Začínám jí vyprávět, ale pak si myslím, že by bylo pravděpodobně lepší jí to ukázat.

„Tak co říkáš? Půjdeš tam se mnou?"

Těžce přemýšlí nad mou nabídkou, než mi pošle zářivý úsměv, což znamená ano.

Jdeme dolů po schodech a na zadní verandu, kde pak jdeme přes zadní dvorek, dokud nejsme před bránou na hřbitov. Pohnu malou klikou, která udržuje bránu zavřenou, nechávám Annu projít první, než zavřu bránu.

„Je to vzadu za hřbitovem, takže to bude trvat několik minut se tam dostat," říkám Anně, která vypadá hluboko v myšlenkách. Chci se jí zeptat, o čem přemýšlí, ale nechci být zvědavý. Nemůžu vystát, když se mě lidé ptají, o čem přemýšlím nebo proč vypadám tak smutný. Upřímně mě to nervuje, ale něco mi říká, že bych se jí měl stejně na to zeptat.

„Jsi v pořádku?"

Trvá to jí to pár minut, než rychle řekne: „Jo, jo. Jsem v pořádku. Jen jsem přemýšlela."

Přikývnu hlavou, říkám sám sobě, abych na to netlačil, ale vím, že je tady něco špatně.

„Seš si jistá, že nic není špatně? Možná myslíš na něco jiného?" vždycky jsem nenáviděl pokoušet se vyřešit holky a mysleli byste si, že jsou mrtvé, nemuseli byste se o to dále znepokojovat, ale ne, pořád to dělám. Ale tahle holka je jiná, takže mi to nevadí.

„Tenhle hřbitov mi vrátil vzpomínky, myslím...," vyklopí, dívající se na její ruce. Zastavím se, vím, že musím přijít na to, co jí rozmrzelo na tom hřbitově, samozřejmě na druhou stranu je to hřbitov.

„Můžeš mi cokoli říct. Jestli bych to měl vědět, co tě rozesmutnilo, nezmiňoval bych to." Cítím se trochu špatně, že to byl můj nápad jít tady, ale vím, že by ráda jednou viděla tohle místo.

„Je to to, že někdo pro mě velice speciální je pohřbený tady, a to mě přimělo přemýšlet o něm, když jsem tady."

Přikyvuji hlavou v porozumění a říkám: „Jestli chceš jít zpátky, můžeme. Nemusíme jít. Upřímně to pro mě není velký problém, pokud nepůjdeme."