The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

SIXTEEN

„Harry, co se děje?" má obličej plný strachu, když hledá můj po nějakém typu výkřiku.

Šmátrám po slovech, nevím, jak jí to říct; nebo jestli bych jí to měl dokonce říct.

„Harry, odpověz mi, začínáš mě děsit." Bere mou ruku a její oči se střetávají s těmi mými.

„Já to nemůžu vysvětlit... ne teď."

Potom, co řeknu Madison, aby zůstala dole, zatímco se půjdu podívat nahoru, co zapříčinilo ten hluk, přesto že vím přesně, co to je, vyjdu dva schody, chci se přes to dostat.

Když jsem došel až nahoru, zastavím se u dveří, zhluboka se nadechnu. Položím ruku na kliku, pomalu otevřu dveře. Déšť venku lije, když blesky lítají a hromy duní, dělají celou tuhle věc více nervy drásající.

Vejdu, rozhlížím se po místnosti po nějakých známkách po Anně. Naštěstí žádnou nevidím. Pravděpodobně dělám tu nejpitomější věc ve svém životě, zamykám za sebou dveře, ale musím ochránit Madison. Pokud Anna po mě hodila nůž bez rozmyšlení, pak ani nechci vědět, co by udělala mé Maddy.

Přejdu k oknu, které už není zabedněné od doby, co jsem sebral kousky dřeva, ne tak dlouho předtím s Charliem. Chystám se otočit a odejít, když slyším, zvuky jako pláč. Na chvíli si myslím, že to je Madison, ale je to blízko.

Pomalu se otočím, mžourám do tmy, a tam, sedí v rohu místnosti, sedí kdo jiný, než Anna Sexton osobně. Popojdu k ní, neplánuji nic dělat, ujišťuji se, že se mi to nezdá.

„Co chceš?" prská, vzhlíží na mě. Ustoupím, nečekal jsem ji mluvit. Měla záda oproti zdi s koleny u hrudi, její dlouhé šaty jí nedávaly žádné zakrytí její dolní části.

„No? Budeš tam jen tak stát nebo mi odpovíš?" upřela na mě pohled. „Nebo mě chceš více rozbrečet?" ztratil jsem slova, bojím se, že bych mohl říct špatnou věc a ona tak mohla po mně hodit další nůž.

„Podíval jsem se, co byl ten hluk," šeptám, dívám se dolů. Směje se.

„Dobře, rozbila jsem zrcadlo, přímo tady." Ukazuje k rohu naproti sebe, kde stojí rozbité stojaté zrcadlo. Je rozbité na větší části, jen pár střepů leží na zemi.

„Proč bys to rozbila?" musím se zeptat. Vlastně se mi to i líbilo.

„To není tvůj problém," prskne, postaví se a upravuje si šaty. Odstoupím další krok, udržuji si odstup. Jen chodím kolem ní, protože nechci další hozený nůž nebo hůř; být zabitý duchem. Rád bych věděl, jak by si moje matka s tímhle poradila. Pravděpodobně neporadila.

Anna ke mně přistoupila o krok. Rozhlížím se kolem, doufám, že najdu nějakou zbraň, ale bohužel tady žádná není. Uvidím na zemi skleničku, blízko mých nohou, ohnu se, abych ji sebral, ale všimnu si páru holých nohou stojících před mýma. Pomalu vzhlédnu, mé oči se setkávají s očima Anny.

„Bu!"

Uskočím zpátky z náhlého zvuku, zaviňuji tím kontakt skla s mýma nohama. Nadávám, když už cítím krev prosakující z ran, které povinně pokrývají mou nohu.

Postavím se zpátky, potlačuji nutkání nadávat Anně a přeskočím ke dveřím, odemykám a chystám se vyběhnout. Než to udělám, zastavím se a ohlédnu se zpátky na ni, jen vidím trochu vinný výraz pokrývající její rysy.

„Nechoď dolů." S tím zabouchnu dveře a kulhám dolů ze schodů. Madison na mě narazí v polovině a vidí mou zakrvácenou nohu.

„O můj Bože, co se stalo?!" utíká ke mně, snažím se rozložit váhu, když mi dá ruku pod levé rameno.

„Zjistil jsem, co byl ten zvuk." Směju se bolestně. „Rozbilo se zrcadlo a já – jakožto chytrý muž, který jsem – jsem šlápl přímo na střepy."

Dívá se na mě se starostlivýma očima.

„Ou, chudáčku." Vede mě do pokoje a pomáhá mi na postel. „Zůstaň tady a já zajdu pro lékárničku." Odbíhá, ani nevím, kde je, ale vím, že ji najde.

Ležím, přemýšlím, jak Anna smutně vypadá. Skoro vypadá provinile, ale proč by byla? Jak by mohla? Je mrtvá, že? Mám tak moc otázek a žádné odpovědi. Je to jako všechno, co vím o duších, když spočívali. Zaprvé, jak si myslím, nebyli ani skuteční; a zadruhé, mají city. Může brečet a je mrtva! Jak je to možné? To je to, co nevím, a zabíjí mě, když vím, že to možná nikdy nezjistím.

„Našla jsem ji!" vrací se Madison s lékárničkou a otevírá tu krabičku, vytahuje obvazy, bavlněné tampony a nějaké druhy dezinfekčních sprejů. „Možná to bude trochu bolet." Vzhlíží na mě z podlahy, kde je na kolenou. Mé nohy jsou nahoře, umožňuji jí přístup k mé zakrvácené noze. Přikývnu hlavou, připravuji se na bodnutí, určitě to přijde.

Pomalu otírá ránu, čistí ji, než sebere pinzetu a vytahuje sklo. Ucuknu bolestí, ale je to nic, nemůžu vydržet – přesto jsem prakticky nahoře brečel, když jsem šlápnul na tu pitomou věc.

Po pár minutách jejího vybírání, je konečně hotová a začíná to obmotávat nějakým druhem bílé látky.

„Tak, všechno lepší." Postaví se a usměje se na mě.

„Díky." Postavím se a obejmu ji, ale nějak její rty hledají mé a já ji nezastavuji. Čekal jsem ode dne, co jsem ji potkal, tak proč přestávat?

Začíná vytahovat mé triko, snaží se ho sundat. Nechám ji odhodit ho na podlahu, než se její ruce začnou toulat po mé holé hrudi, mé srdce zrychluje. Pokračujeme polibkem, než ji odhodím, takže odpočívá na zadku.

Dosáhnu na noční stolek, zhasnu světlo a pokračujeme v tom, v čem jsem začali.

↓↓↓↓↓↓↓↓
Nóó, myslím, že Madison se jen tak neztratí...:D Jinak ta Anna, je snad ještě záhadnější!:D Co myslíte?:D Já jsem určitě pro Annu.:D Madison se mi moc nezdá, kdo souhlasí?:)
Dneska už je to ode mě vše, budu se těšit u dalšího dílu!:))

Edited