The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

THREE

Civěl jsem na mladou dívku, která měla štítek říkající „Britney".

„Co myslíš tím „Anna nemá ráda bouřky"?"

Britney se zasmála říkající: „Dost brzy na to přijdeš."

„Ale... Anna je mrtvá?" řekl jsem, vyznělo to více jako otázka než tvrzení. Zatřepala hlavou a jemně se zasmála. 

„A jak zemřela?" zeptal jsem se a zvedl jsem obočí, dobře věděla odpověď.

„Byla zasažena bleskem..." A pak jsem si uvědomil, co chtěla říct. Anna nemá ráda bouřky, protože při jedné zemřela.

Rychle jsem shromáždil krabice a tašky, vydal jsem se k autu než začalo silně pršet. Vítr foukal a ohýbal skřípající stromy a mraky přicházely společně s tmavými záplatami. Pospíšil jsem si na šikmé, úzké cestě přestupující rychlostní limit.

Dostal jsem se do Maple Grove, pak jsem zajel na příjezdovou cestu děsící se zůstat uvnitř, ale věděl jsem, že jsem nemohl zůstat tady venku v bouřce. Pobral jsem těch pár tašek a krabic a vydal jsem se ke dveřím.

Odemkl jsem, rozsvítil jsem světla a pak jsem šel rovnou do kuchyně. Dal jsem pryč všechno, co potřebovalo být v ledničce a pak jsem dal pryč lehká jídla. Když jsem měl hotovo, sebral jsem jeden pytlík chipsů a nějakou vodu a šel jsem do mého pokoje, pro teď, přes halu z obýváku.

Skočil jsem do postele, vytáhl jsem mobil z kapsy, uviděl jsem zmeškaný hovor od mámy. Rozhodl jsem se, že bude lepší jí zavolat zpět, nebylo to moc brzy. Zvonilo to dvakrát, než to zvedla.

„Harry! Jak se má můj velký chlapeček?"

Páni, vážně, mami?

„Dobře," odpověděl jsem všestranně.

„Moje děťátko mi tak moc chybí!"

Převrátil jsem oči v sloup.

„To se vsadím."

„Nechybím ti?"

„Samozřejmě, mami," řekl jsem a vzal jsem si další chips. „Jak bych mohl." Napil jsem se vody, smývající suché chipsy.

„No, nemůžu se dočkat, až tě znovu uvidím! Už mám plán přiletět a uvidíme se v pátek."

Posadil jsem se na posteli a řekl jsem: „Ale je neděle, pátek je za pár dnů," odpověděl jsem nevěřící, že moje matka by mohla dorazit takhle brzy.

„Ano, Harolde. To je."

Skvěle, přímo skvěle. Máma přiletí a bude mě peskovat, jak je tenhle dům starý a zaprášený a pak se zeptá „proč sis koupil tenhle dům? Není předpokládaně strašidelný?".

Máma pokračuje v povídání bůhvíčeho. Blesky venku řádí, překvapují mě. Hrom následuje právě po, ale jednou hlasitý zvuk, který zastavuje mou krev, výkřiky se ozývají z poschodí následované boucháním a zvukem vzlykání.

Ztuhnul jsem a pustil jsem mobil do klína. Sedím zmražený v posteli, neodvažuji se pohnout. Stále slyším mámu mluvit daleko do mobilu, nemám ponětí, co se děje na mém konci. Pomalu jsem zvedl obalený mobil a mluvil jsem do něj: „J – já musím jít... Ahoj." Zavěsil jsem, pozorně jsem čekal na zvuk, až znovu začne, ale nezačal.

Dům byl zticha, jen zvuk deště bijícího do střechy bylo možné slyšet. Pomalu jsem vstal z mé vyhřáté peřiny, která pokrývala královskou velikost mé postele. Jistě jsem vzal mobil s sebou, než jsem opustil pokoj. 

Šel jsem do obýváku. U dveří byly moje staré rukavice a pálka. Rozhodl jsem se, že by to mohl být rozumný druh nějaké mé ochrany, sebral jsem dřevěnou rukojeť, zvedl jsem ji a držel jsem to blízko sebe. Upřeně jsem sledoval červené sametové schody, ptal jsem se sám sebe, jestli je tohle opravdu dobrý nápad. Pravděpodobně není, ale potřebuji zjistit, co všechno to křičení bylo.

Vycházím schody, každý schod vrže, jakmile je zatížen. Ruce se mi třesou, když se husí kůže tvoří na mé kůži, moje mysl na mě křičí, abych utíkal zpátky dolů po schodech a zavolal policajty, ale něco mi říká, že potřebuji jít dál.

Akorát stojím na vrcholu schodů, vidím tmavě hnědé dveře sedět před sebou. Blesk blýská venku a hrom duní v pozadí. Dosahuji na kliku, moje srdce buší v mé hrudi a ruce se mi klepou tak hrozně, že je sotva dokážu kousek natáhnout. Nevím, co bude schováno za těmito dveřmi. Dosahuji na kliku, když někdo zaklepal na hlavní dveře. Děsí mě to, utíkám dolů po schodech a přibližuji se ke vstupu. Otevírám a setkávám se s Charliem, který stojí venku s černým pláštěm a kapucí na hlavě. Vypadá spíše vyděšeně, když blesk září přes jeho obličej. 

„Harry, několik stromů spadlo, strhly elektrické vedení. Přišel jsem se podívat, jestli ti vypadla světla," mluvil poklidným hlasem, ale dost hlasitým, abych ho slyšel přes bouřku. 

„Stále fungují, ale vážně nesmíš vycházet v téhle bouřce," řekl jsem mu a vzhlédl jsem na oblohu.

„Ou, žádné starosti. Už jsem byl venku," řekl mi.

Byl jsem šokovaný, že by byl v tomhle zmatku venku.

„Už venku? Tohle jsou blesky, proboha."

Zasmál se a řekl: „Nestrachuj se o mě, byl jsem akorát zkontrolovat nějaké věci na hřbitově."

Vše, co jsem si mohl myslet, bylo, kdo s normální myslí by chtěl být na hřbitově v noci v bouřce jako je tahle?

„No, všechno se zdá být v pořádku, hádám, že půjdu."

„Dobře, no... Dávej pozor!" zakřičel jsem přes bouřku, když šel po schodech.

„Ou, a, Harry, nechal bych dveře od věžního okna zamčené, být tebou," řekl a ukázal nahoru domu.

Vyšel jsem ven v té bouřce a z verandy jsem viděl, na co ten starý muž ukazoval, jakmile jsem očima zůstal na okně. Dech se mi zasekl v krku. V tělesné vzdálenosti skleněného okna stál obrys mladé dívky...

Anny Sexton.    

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓

Moc děkuji za votes a komentáře, které mě tolik těší. :) 

Edited