The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

FIFTEEN

Skoro jsem měl infarkt, když mladá dívka seděla přede mnou.

„Ahoj, Harry," šeptá, vstává a objímá mě.

„Madison, co tady děláš?" jsem šokovaný. Nemám tušení, proč by tady byla, myslel jsem, že jsem to vysvětlil docela jasně, že jsem se nemohli vídat od té doby, co jsem se přestěhoval do Kentucky.

„Chyběl jsi mi, hlupáčku! Nemůžeš jen tak vstát a opustit svou nejlepší kamarádku v New Yorku a neočekávat, že bych tě našla." Směje se, objímá mě pěvněji. Snažil jsem se na Madison zapomenout. Byli jsme přátelé, co jsem se přistěhoval do NYC. Měl jsem... no, mám pořád pro ni velkou slabost, ale kdykoli měla přítele, to bylo docela jasné, že byl jen její držitel.

„Pravda, ale víš, jak moc jsem se chtěl přestěhovat," řeknu jí. Doufal jsem, že pokud se od ní přestěhuji, mé city vyprchají a vyprchaly... dokud se neobjevila.

„Já vím, Harry, ale pořád jsi můj nejlepší přítel a chyběl jsi mi." Usmívá se, konečně mě pustí.

„Jak ses dostala do mého domu?" musím se zeptat. Rozhlížím se, očekávám rozbité okno, ale naštěstí není.

„Dveře byly odemčené," vysvětluje jednoduše. Jde do kuchyně, takže jdu za ní. Madison byla vždycky ten typ, že se chovala jako doma; hodně otevírala věci a docela dost si řekla, co chce. Opravdu nemá filtr.

„Nemáš hlad?" říkám, přicházím vedle ní.

„Trochu, můžeme později udělat večeři."

Zajímalo by mě, jak dlouho plánuje zůstat.

„Je to pěkný barák, trochu starý, ale pořád super." Její oříškové oči skenují kuchyň, když se prochází spolu s rukou po žulových pultech. Její dlouhé černo-hnědé vlasy jsou v kyprých kudrlinách, pár pramenů zakrývá její bezvadnou kůži.

„Má to charakter," řeknu, pokyvuji hlavou. Madison je velmi rozptylující dívka. Její krása upoutává klučičí pozornost a její osobnost je perfektní. Je to její zbraň.

„Jo... Ou, a mimochodem, dala jsem si věci do pokoje pro hosty. Doufám, že je to v pořádku," říká mi.

„Jo, to je fajn – počkej, který je pokoj pro hosty?" zeptám se a nadzvednu obočí.

Sladce se usmívá, než řekne: „Ten nahoře." Hned, jak to řekne, sprintuji do obýváku a vydávám se po schodech. „Je všechno v pořádku?" 

Slyším Madison blízko za mnou. Ignoruji ji a beru schody po dvou. „Harry, co se děje?" 

Cítím její ruku dotýkat se mého ramene.

„Ta místnost je stará a zaprášená, nerad bych, abys byla tady," lžu a pokračuji nahoru.

Když dojdu ke dveřím, vejdu dovnitř s trochou nerozhodnosti. Vidím její tašky na zemi, musela si přivést celý byt. Beru hrst a ona dělá to samé.

„Seš si jistý, že není dobré pro mě tady zůstat?"

Nemám tušení, proč by chtěla tenhle pokoj, když tlustá vrstva prachu pokrývá všechno.

„Zmínil jsem se, že jsou tam krysy?" 

Hned, jak ta slova opustí mé rty, začne pištět a utíkat dolů ze schodů. 

„Pořád zabírá," mumlám si pro sebe. Zavřu za sebou dveře a táhnu její tašky po schodech a do dalšího pokoje pro hosty, ten se nachází přímo naproti mému.

„Je celý dům zamořený krysami?" piští s hrůzou v celém obličeji.

„Ne, jen ten pokoj." Doufejme, že mi to uvěří. Přikývne hlavou, než položí tašky na postel.

„Takže, jak dlouho plánuješ zůstat?" ptám se s upřeným pohledem na tašky.

Minutu váhá, než řekne: „Nejsme si jistá... Doufala jsem na chvíli." Dívá se dolů skoro zahanbeně, se smutným výrazem přes její krásnou tvář.

„Je všechno v pořádku?"

Madison byla vždycky šťastná, závratná dívka všechny milující – je těžké vidět ji skleslou. 

„Ne tak docela," přiznává, sedá si na svou novou postel.

„Co se děje?" ptám se a sedám si vedle ní. Posune se trochu než se mi podívá do tváře.

„To Carter. M-my se rozešli." Madisonina hlava klesne níž, když jí tečou slzy.

„Hele, to je dobrý, je to blbec," říkám jí.

Zasměje se, než řekne: „Jo. Tak špatné, nevěděla jsem to před dvěma lety."

„Co se stalo mezi váma dvěma?" 

Zdáli se jako perfektní pár; padli si, bylo to jako by to byl osud.

„Podváděl," říká jednoduše a vyhazuje rukama.

„S kým?"

Postaví se a kroutí hlavou.

„Bylo by jednodušší ti říct, že s tou holkou nespal!" její obličej zčervená, po slzách není ani stopa, když dostane vztek. „Nepochopila jsem jak, nevěděla jsem to! Byla jsem tak blbá, všechny stopy kde byly," nadává sama sobě. Nejsem si jistý, jestli bych jí měl říct, že to není její chyba nebo že není hloupá..., ale myslím, že bude pro ni lepší vypnout. 

„Podváděl mě rok! Zasraných dvanáct měsíců a já to nevěděla!" její ruce rozmachují v různých směrech po pokoji. Jsem znepokojený, že by mohla vybuchnout v rychlosti, ve které je. „Harry, jsem blbá, že jsem to nevěděla? Že jsem neviděla náznaky?" konečně se zastaví v chůzi přede mnou.

„Ne, nebyla jsi, všichni si mysleli, že jste byli zamilovaní," říkám jí pravdu. Přesto že by vyrostli a vzali se a měli rozkošnou malou Madison a Cartera, ale hádám, že teď je to blbost.

„Vážně? Takže jsem nebyla pitomá, že jsem věřila, že ke mně ve skutečnosti něco cítil?"

Postavím se, chytím její obličej a řeknu: „Ne, nebyla jsi." Mám nutkání ji políbit, co jsme si tak v těsné blízkosti, je na pro mě těžké. Tělo říká polib ji, ale mysl křičí špatný nápad. Stejně jako si myslím, že ona myslí na tu stejnou věc, slyším naprostý rámus vycházející seshora. Oba dva se odtáhneme, naše pozornost se zaměří nahoru.

„Co to bylo?" strach má v celém krásném obličeji a vím, že neexistuje, že bych jí řekl, že v mém domě bydlí duch a  že mě nemá rád. 

„Harry? Co se děje? Co byl ten zvuk?"

„J-já... Uh..." Tohle je zlé.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
No, tohle je vážně zlé.:D 
Ta debilní kočka.:'DDD
Nevím, co si mám myslet o Madison... Co si myslíte vy? :D Já fakt nevím.:D 
Anna totálně vyrušila jejich chvilku.:D Možná Anna nebude tak blbým duchem.:D

Edited