The Sexton House // h.s. (CZECH TRANSLATION)

TWENTY-EIGHT

Na konci brutálně (dlouhá) zabijácká poznámka, takže hodně stěstí.:)

Poté, co mi Charlie řekl, jak zemřel Janein bratr v autonehodě, byl jsem trochu deprimovaný. Cítím se, jako bych Jane hodně znal, ještě jak spolu mluvíme, jako kdybychom se navzájem znali roky. Jane je milá holka, opravdu je. Myslím, že dobře pokračujeme.

Po několika minutých sezení venku o samotě jsem konečně vstal a šel jsem do domu, pomalu jsem šel na zadní verandu a dovnitř. Skopnul jsem boty, co začalo pršet a bahno se na ně přilepilo. Vzal jsem si sklenici z kuchyně a napustil jsem do ní vodu. Šel jsem nahoru, doufal jsem, že Anna bude v náladě mluvit.

Otevřel jsem dveře, doufající, že ji nepolekám. Jakmile byly dveře otevřeny, uviděl jsem ji stát blízko okna, dívala se ven na hvězdy.

„Jsou krásné, že?" řekl jsem a opřel jsem se o futra. Trhla sebou zpátky, samozřejmě polekaná, i když jsem se nesnažil ji vyděsit.

„Ou, Harry, neslyšela jsem tě přijít sem nahoru," řekla, zatímco se držela za srdce. Rád bych věděl, proč to udělala?

„Nechtěl jsem tě vystrašit." Zasmál jsem se, zatímco jsem šel k velkému oknu, kde stála.

„Ráda bych ti řekla, že jsi mě vyděsil k smrti, ale je na to trochu pozdě." Propadla úsměvu a já taky.

„To je strašné." Zasmál jsem se, souhlasně pokývala hlavou, že to bylo špatné.

„Takže ráda pozoruješ hvězdy?"

„Velmi. Někdy zapomínám, jak velký svět opravdu je, dokud se nepodívám na oblohu a nevidím všechny ty miliony hvězd, které svítí. Je to opravdu pozoruhodné."

Měsíc vrhal svit na Anninu tvář, která přinášela tolik pohody a klidu. Zdála se tak klidná, jen zírala nahoru na nebe.

„Možná bys chtěla trochu bližší zážitek?" zeptal jsem se, kývající hlavou ke vchodu.

„Ne, ne, Harry. Nebyla jsem venku z téhle místnosti roky," vysvětlovala, odešla od okna a šla ke své rozvrzané, staré posteli.

„Proč ne? Svět je krásný. Je tam tolik toho k vidění. Jak jsi mohla bydlet v tak těsném pokoji?"

„Přiznávám, sám svět je krásný, ale lidé v něm ne." Její oči neopouštěly ty mé. Zdála se tak vážná. „Svět je hrozné místo, Harry. Je tam tolik strachu a tak málo dobra."

„Souhlasím, svět je obávané místo, ale to je ta část. Ta část života. Musíme se postavit čelem věcem, které nás děsí nebo je nikdy nepřekonáme."

Totální ticho. Nějakou chvíli mezi námi nebylo ani slovo.

„Jak se můžeš postavit něčemu, co je živé, když ty ani nejsi naživu?"

Byl jsem zaskočený. Někdy jsem zapomínal, že Anna byla vlastně mrtvá a roky byla.

„Ale každý den můžou zemřít a ty ne. Tak čeho se bojíš?" zeptal jsem se, sledující, jak zaplétala volné nitky na posteli.

„Hádám, že se bojím žití." Podívala se na mě a řekla: „Hádám, že se bojím znovu cítit. Byla jsem prázdná, Harry. Ani nevím, jaké to je cítit znovu city."

Šel jsem k její posteli a posadil jsem se vedle ní.

„Co když ti slíbím, že to ochráním? Budu tvůj štít, nenechám nikoho a nic ublížit ti."

Pokroutila hlavou. 

„Nevím, Harry, svět je hrozné místo, mohl bys poskvrněný krutým světem a nemilosrdnými barvami. Zdáš se jako dobrý muž, nechtěla bych, abys riskoval pro někoho, kdo není ani živý."

„Možná chci, Anno." Chytil jsem ji za tvář a řekl jsem: „Prosím, nechej mě ti ukázat, jaká je věčnost těchto čtyř stěn." Pátral jsem v jejích očích, chtěl jsem, toužil jsem jí dát povolení, abych jí ukázal, jaké to je venku mimo tento dům.

Zhluboka se nadechla, než řekla: „Od doby, co nejsi nějak mladší, říkám, uděláme to," promluvila jasným hlasem. Můj úsměv se roztáhl přes celý obličej.

„Můžu ti ukázat svět, jako Aladin ukázal Jasmině," zavtipkoval jsem, když jsem vstanul.

„Kdo?" zeptala se Anna, když jsem ji vzal za ruku.

↓↓↓↓↓↓↓
Zdarec květinky.:3 Tady máte ty Hanna chvíle, tak doufám, že jste si je užili!:D

Zítra už odjíždím, zřejmě si nepřečtu ani vaše krásné komentíky, budu někomu chybět?:)

Musím vám říct, co se mi dneska stalo... Dneska nemám svůj den...:D
Ráno jsem šla do obchodu pro brambory a hořčici, všechno bylo v pohodě, já nic nenosím v taškách, takže jsem nesla horčici v sáčku v jedné ruce a jeden pytel brambor ve dvou sáčcích, normálně volné brambory, už jsem byla před barákem, když mi ty brambory roztrhly a byly všude pod barákem.:D Tím to všechno začalo.:D Tím, jak jsem dneska balila na adapťák jsem zjistila, že nemám tenisky do tělocvičny... V neděli. Mé špinavé a roztrhané plátěnky by to s jistotou nepřežily, tak jsem šla na autobus, že si zajedu do Tesca. Samozřejmě nic nejelo, tak já jsem se táhla v tom vedru po slunku až do Tesca, které není zrovna blízko. Jsem tam došla, žádné boty jsem nenašla, pak mi došlo, že mám běžecké boty doma, fakt moje chytrost..., tak jsem šla zase zpátky, nic jsem si nekoupila, všichni se na mě dívali, jako bych něco ukradla.:D Jak jinak.:D Cestou domů jsem běžela, doma mě mamka seřvala, že jsem nekoupila okenu, jsem se okoupala a vydala jsem se do obchoďáku, tentokrát autobusem.:D Sehnala jsem boty, ženská mi ty výstavní nechtěla prodat, tímto zdravím tu hodnou prodavačku:), a šla jsem domů. Došla jsem na zastávku, když mi už jel autobus, došlo mi, že nemám tu zasranou okenu, tak jsem tam šla zpátky, pak jsem se vracela i s okenou a botama na tu zastávku, autobus mi ujel před nosem..., půl hodiny jsem tam čekala, až jsem slavnostně dojela domů.:) Tohle všechno trvalo tři hodiny.:D

Smekám všem, co nezemřeli při mé extrémně dlouhé poznámce, ale já se s tím musela s vámi podělit.:D

Potěší komenty:DDDD

Edited