Katarze

5.

Petr
Pořád jsem cítil Ninyny jemné rty na mých. "Co to kafe?" přitančila ke mě se smíchem. "Jen čekám kdy se zeptáš." mrknul jsem na ni a otevřel ji dveře u mého auta. Dojeli jsme až na kraj centra a odtamtud jsme šly pěšky až do kavárny na Staromáku.

V kavárně bylo teplo. Podržel jsem Nině židli a sam si pak sedl. " co si dáš?" blískl jsem po ní úsměvem. "Mno tak třebáá Capuccino"

Strávili jsme spolu hezký večer. Procházeli jsme se po břehu Vltavy. Když v tom se ozvalo cvaknutí a oslepil náš. Blesk. Sakra! Popadl jsem Ninu za ruku a běželi spolu k našemu autu. Obličeje jsme si kryli bundou.

Nina
Běželi jsme před neznámým fotografem. Petr mě držel za ruku a táhl mě k jeho autu.
Rychle nastartoval a za pískání gum se rozjel pryč. "Kde bydlíš?" zeptal se.
"Pod Vyšehradem". Petr pokýval hlavou a odpočil. "Už vidím ten titulek zítra" prskl znechuceně. Po minutě ticha zastavil přímo před mým domem. Ani nevím jak to věděl. "Stačí to tady?"
"Dokonale,zadtavil si před mým domem" zasmála jsem se. Jen se nervozně pousmál a dál křečovitě svíral volant. Byl velmi vytočený tím fotografem. Rozločili jsme se a on odjel. Opět jsem se cítila tak osaměle. Uběhla jen minutka a já opět toužila po jeho přítomnosti.

Po jeho vůni,po jeho úsměvu a po jeho rtech. Začala jsem plakat. Proč sakra nemužeme být spolu? Proč musíme být ovládáni bulvárem?!