Katarze

11.

Nina
Neustále jsem přemýšlela co mám dělat. Jít vedle Petra a nesmět se ho dotknout bylo dost ubíjející. Letmo jsem mu věnovala pohled. Bohužel můj pohled zachitil a usmál se na mne.

Rychle jsem dělala jakoby nic. Nino notak už to udělej! Řvala jsem na sebe v duchu,ale mé tělo mě odmítalo poslouchat. Otřepala jsem se. "Je ti zima?" zeptal se starostlivě Petr. "Ne, jen jsem si na něco vzpoměla." zalhala jsem. Pořád jsem se v duchu vracela k jeho rtům. Nedechla jsem se. Teď a nebo nikdy.

Dodala jsem si odvahy,stoupla si před něj,postavila se na špičky a políbila ho. Byl trochu překvapen,ale nakonec začal spolupracovat. Mezi polibky se usmíval. Nakonec nám obou došel dech. Nechápavě na mě koukal,ale namísto odpovědi jsem ho chytla za ruku. Pevně tu moji stiskl a na nic se neptal.

Tak teď jsem dokonale šťastná. S Petrem vše zvládnu.

Petr
Nevím zda se mi nezdálo,ale i kdyby,byl by to ten nejhezčí sen v mém životě.

Tiše jsme se drželi za ruku a dál se procházeli. Nechtěl jsem tu harmonii narušovat a tak jsme své otázky nechal na později. Teď jsem nejšťastnější kluk pod sluncem.