Katarze

50.

Petr
V pokoji vládl klid až na pípání různých přístrojů. Nina nehybně ležela,jediná známka života byl pravidelně se zdvihající hrudník. Zavřel jsem dveře a místnost rázem poteměla. Pomalu jsem přistoupil k jejímu lůžku a jemně vzal její ruku do svých dlaní.

Nemohl jsem z její bledé tváře spustit zrak. "Nesmíš nás tu nechat" slyšel jsem se šeptat. "Alexandra tě potřebuje. Já tě potřebuju. Je sobecké někoho tady nechat napospas osudu.". Z očí mi stekla slza:"Naše dcera je úžasná. Hned jak se probudíš,odejdeme spolu domů."

Cvakla klika. Poděšeně jsem zvedl hlavu a prohlédl si nově příchozího. Avšak rozeznal se jenom obrys postavy. "Petře?" ozval se nechápavý Kendallin hlas. "Ahoj Kendall"
"Jak je jí?"
"Je v umělém spánku" zavrtěl jsem hlavou a dodal jsem:"nechám vás tu osamotě." Zvedl jsem se a zamířil ven na chodbu.

Někdo mě chytil za rameno. Leknutím jsem sebou škubl. Zaslechl jsem známý smích. "Pavle!" usmák jsem se. "Nazdar brácho." stiskl mi rameno na znamení podpory. "Jsem rád že tu jsi. Moc to pro mne znamená."
"Ty jsi mě taky podporoval. Nevidím důvod proč bych ti to neměl oplatit" zamračil se. "Chceš vidět Alexandru?"
"Jasně. Já jsem strejdá!" zakřičel přes celou chodbu. "Pojď už radši" zasmál jsem se a táhl ho směrem k sesterně.