Katarze

48.

Nina
Po nekonečných hodinách příšerných muk,jsem konečně zalechla pláč. Úlevou jsem si oddychla, když se v doktorově náručí rozkřičelo dítě. "Je to holčička" oznámil po podrobnějším průzkumu. Oči se mi pomalu klížili a nepříjemě mě píchalo u srdce. Sestřička se usmála a podala mi malou.
"Jsi nádherná" usmála jsem se slabě.

Petr
Zamračeně jsem Ninu sledoval. Její stisk pomalu slábl,dokud mi její ruka úplně nevyklouzla. "Nino?" pošeptal jsem. Nic. "Nino!" vykřikl jsem, doktor se na mne tázavě a Alexandra začala plakat. Sestra ustaraně odnesla Alexandru. "Co se děje?!".
"Zastavilo se jí srdce" konstatoval doktor a už mě vyháněk pryč.

Ze všech sil jsem se snažil zůstat,avšak marně. Naštavaně jsem praštil do zdi. Dveře sálu se rozrazily z nihž pak vyletěli doktoři s lehátkem na nímž ležela Nina,napojená na nějaké přístroje. Rozběhl jsem se za nimi. "Pane,prosím. Nechte nás pracovat. Sedněte si do čekárny a my Vás budeme průběžně informovat.".

Naprostá bezmoc ovládla mé tělo i mysl. Tak tahle se Nina cítila tehdy,když jsem v nemocnici ležel já. Nešťastně jsem se skácel na sedačku. Nesmí nás tu s Alexandrou nechat osamotě!