Katarze

42.

Petr
Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. Jak mohli vůbec vědět,že tam budeme?! Přitulil jsem se k Nině. Usmála se a dala mi pusu. "Kdy zas bude moct vyjít normálně ven?" zašklebila se. "To nevím" povzdechl jsem. Začal jsem se jí vpíjet do očí. Rázem však zvážněla

Úsměv jí rázem zmizel ze tváře,když někdo prudce zabušil na dveře. Přiložil jsem si prst na ústa. Rošťácky se usmála až se jí oběvily dolíčky. Byla tak strašně roztomilá. Neudržel jsem se a opřel si své čelo o její. Vdechoval jsem její dech,vonící po mentolu.

Nina
Tenhle okamžik by mohl klidně trvat věčnost,kdyby někdo opět nezabušil na dveře. Nasupeně jsem v stala,rozrazila dveře a čelila té vlně novinářů. Oslepilo mě ticíse blesků a zaplavilo ticíse otázek. Ne všechny ale jsem odpověděla jednoduchým:"vypadněte!". Všichni najednou zmlkly a zírali mne. "Řekla jsem,vypadněte!" zopakovala jsem pro ty natudé hyeny. Všichni zamrkaly a pak se radši vytratili.
Zabouchla jsem dveřma a šla hledat telefon.

"Prosím Nino?" ozval se Lucyin hlas. "Ahoj Lucy,mužeš sem poslat nějakou ochranku? Ti novináři mě tu pgímo vytáčí."
"Jasně hned". Zavěsila jsem a vrátila se k překvapenému Petrovi. "Takhle rozhozenou jsem tě ještě neviděl" postěžoval si se zadržovaným smíchem. " proto že jsem strašně vyrovnaný člověk" ucedila jsem a lehla si zpátky na moje místo.