Deadly races! 1. [H.S.]

-20-

''Do prdele'' Harryho hlas za mnou mě nezastavil. Ať si nadává jak chce.

''Počkej na mě, prosím'' zavolal za mnou, ale já šla pořád dál. Kruci, kam to vlastně jdu? Vždyť řídit teď nemůžu. Teda mohla bych, ale nepotřebuji, aby mě chytli.

''Nechceš řídit, že ne?'' objevil se vedle mě udýchaný Harry. Tak a teď nastává ta doba, kdy mu rozhodně neodpovím.

''Beru to jako, že tě odvezu'' mluvil Harry dál, jako by se snad nic nestalo. Musím to porušit a odpovědět.

''Táhni'' vyfoukla jsem přebytečný vzduch z plic, o kterém jsem ani nevěděla, že ho držím.

''Vím, že jsi naštvaná. Ale alespoň se nech teď odvézt. Prosím'' stoupl si přede mě a chytil mě za ramena.

''Proč bych s tebou měla jet autem? Už si toho pro mě dneska udělal hodně'' zasmála jsem se ironicky.

''Vážně budeš tak tvrdohlavá?'' zamračil se na mě.

''Vážně budeš tak debilní?'' zeptala jsem se i já jeho. Harry jen zatnul čelist a už na mě konečně přestal mluvit.

Situace mi právě nahrává do karet, protože vidím, jak se k nám blíží taxi. Tady je pro dnešek můj dopravní prostředek, jak se dostat domů. Už jsem natahovala ruku, že si ho zastavím, ale zastavilo přede mnou auto.

''Alespoň si se naučila neřídit v podnapilosti'' Paulova hlava se objevila v okénku.

''Nech si blbé poznámky'' protočila jsem na něj očima.

''Na tvém místě bych neprotáčel očima, když tě chci odvézt domů'' zavrtěl s úsměvem hlavou Paul.

''Můj princ se konečně objevil'' podívala jsem se na Harry, abych mu ukázala, že jeho k životu naprosto nepotřebuji.

''Tak pojď ty moje princezno'' natáhl se Paul ke dveřím spolujezdce a trochu je pootevřel. Okamžitě jsem nastoupila do auta a aniž bych se na Harryho podívala, jsem s Paulem odjela.

''Měl jsem mu navrhnout, aby jel taky?'' promluvil Paul, když už jsme byli kousek od Harryho.

''Rozhodně ne. Ať si klidně jde pěšky'' moje naštvanost v hlase byla naprosto jasná.

''Mám se ptát, co ti provedl?'' podíval se na mě na chvilku Paul a pak se zase podíval zpět na silnici před námi.

''Vážně chceš slyšet, co tvoje sestra zase protrpěla?'' zasmála jsem se. Vždycky, když jsem Paulovi něco vyprávěla, tak si ze mě potom utahoval a říkal, že problémy jako mám já, by chtěl taky. Jednoho dne se to ale změnilo. Jenže to už jsem s ním o tom ani nemohla mluvit, protože ho zavřeli.

''Prahnu po tom, abys mi řekla, co dnešní mládež provádí'' zasmál se a pak mě začal poslouchat. Pomalu jsem se pustila do převyprávění mého příběhu a přestala jsem mluvit až u nás před barákem.

''Myslím si jedno. Že ten kluk je trochu psycho. A pro se mi začíná líbit'' vypnul motor auta.

''Vážně? Přikloníš se na jeho stranu?'' založila jsem si ruce na prsou, když jsem vystoupila z auta.

''Vzhledem k tomu, že jsi má sestra, tak to nepřipadá v úvahu'' dal mi ruku okolo ramen.

''Takže kdybych s tebou nebyla v příbuzenském stavu, tak budeš na jeho straně?'' zastavila jsem se, ale usmívala jsem se. Vím, že si ze mě dělal jenom srandu. Doufám.

''Jo'' nedával si moc na čas s odpovědí.

''Bože vy chlapy jste nepochopitelní'' zasmála jsem se a už jsem vycházela schody k mému pokoji.