Deadly races! 1. [H.S.]

-59-

Jay,

Je smutné že člověk utrpí tolik jizev na srdci a je tím ovlivňován. Odpusť mi, že jsem se zamotal do tvého života. Stejně jako ty do mého. Já bych jen dodal. Já tě ve svém životě chci nechat. Odpusť mi vše co jsem provedl.

Harry

To je ono? Všechno? Odpusť mi a konec. Co jsem čekala? Romantický dopis jako z filmu? Vyznání lásky? Jak ubohá představa toho, že bych zamilovala správně.

Zmačkala jsem krátký vzkaz a hodila ho někam do rohu pokoje. Cítím se tak nějak uboze. Utkvělá představa opětované lásky mě teď bolí.

*Harry*

Musí si ho přečíst? A co z toho budeš mít když všechno, co jsi ji vlastně chtěl zdělit, máš v kapse? Byl jsem tam moc vyděšený z její reakce, že jsem jí tam nechal jen poslední odstavec? Jsem idiot. Ale co bych potom vlastně očekával? Že by snad za mnou přijela a odpustila mi? Blbost. Nemyslím si, že by to udělala. Bojím se, že kdyby znala všechno, tak by mě pak mohla snad ranit. Tím to je. To je ten důvod proč jsem dva popsané listy radši složil a schoval do kapsy.

"Tohle je tvůj byt" odemkl otec dveře a já se zarazil na jeho slovy.

"Můj byt?" ujišťoval jsem se, jestli dobře slyším.

"Je mi jasné, že v tomhle věku se ti už moc nechce bydlet s otcem. Takže tvůj vlastní byt. Přesto ale dodržím svůj slib, že tě budu mít pod kontrolou. Bydlím o dvě patra výš" usmál se na mě a dal mi klíče od mého bytu do ruky.

"Snažíš se napravit chyby?" neudržel jsem v sobě poznámku.

"Možná jo Harry. Skutečně mě mrzí, že jsem se ti ty roky nevěnoval. Myslím si, že jednou za měsíc půlhodinová návštěva nestačí. Jenže mi to došlo pozdě. To se v životě stává, že si chyby uvědomíme a přiznáme až příliš pozdě" kouká na mě a vše myslí skutečně vážně.

"Nech toho nebo se rozbrečím" zasměji se s trochou ironie a nálada je rázem lepší. Žádné trapné omluvy a nebo slzy nad zpackanou výchovou se nekonají. Díky bohu.

Teď ale přichází na řadu práce. Byt je skoro vybavený. Jen základní vybavení a nábytek. Postel, skříně v ložnici. V obýváku pohovka, stolek a televize. V kuchyni jídelní stůl a nějaké to nádobí. Je čas si vybavit věci, které jsem si balil už po několikáté za půl roku. Půl roku nového života. Je nový a je na hovno. Ale jen tenhle konec. Jinak to byl snad nejhezčí půl rok v životě, až na pár chvil, které se nepovedly. Díky Shadowovi. Jak ten na tom asi je? Doufám, že jsem mu alespoň něco zlomil sráčovi. Jenže abych byl spokojený, musel bych mu zlomit všechny kosti v těle.

Vybalování je nekonečné a když se blíží ke konci, cítím se vyčerpaný. Ani sprcha mě neprobouzí. S vyčerpáním tedy padám do postele a během pár minut usínám.

"Harry vylez" řve ten opilec. Jsem schovaný pod postelí. Bolí mě ruka. Myslím si, že ji mám zlomenou.

"Kurva vylez" znovu na mě Clark křičí a snaží se pod postel dostat. Marně. Je moc veliký a jeho pupek mu to už vůbec nechce dovolit. Nastává ticho.

"Harry" dílčí hlas ve vedlejším pokoji. Ten hlad já znám.

"Harry pomoc" znovu křičí a mě svitne. Jay. Okamžitě vylézám zpod postele. Jako kdybych najednou vyrostl a všechno se proměnilo přítomnost.

Snažím se dostat do dveří, za kterými mě prosí Jay o pomoc. Dokonce už i pláče. Slyším spousty ran. Konečně se mi podařilo dveře vyrazit. Kurva! Bolí mě rameno. Ale to brzy házím za hlavu, když vidím Jay se zkrvaveným obličejem, jak leží na zemi. Nad ní stojí Clark a usmívá se.