Deadly races! 1. [H.S.]

-60-

"Jay?" vyšla Amy z koupelny.

"Hmm" probrala jsem se.

"Já jen. Nezvládnu to" sedla si ke mě na postel.

"Proč bys to neměla zvládnout?" koukala jsem na ní. Je mi jasné že jde o její závislost.

"Nezvládnu to. Jsem v tom až moc. Není cesty zpět" její oči se začaly zalévat slzami. Rakovina osobnosti. To je její problém.

"Spolu to zvládneme ano?" roztáhla jsem náruč a Amy se mi v ní hned schovala. Kolik už může vážit? Čtyřicet kilo? Chce to nahradit jídlo za fet.

"Pojď. Jdeme na literaturu" řekla jsem asi po pěti minutách objímání.

"Můžu si sednout vedle vás?" vzhlédla ke mě Amy. Harry. Harry bude na literatuře.

"No. Já spíš doufala, že budeš sedět u mě" vydechla jsem.

"A nebude to Harrymu vadit?" ujišťovala se a mě to mučilo.

"Víš já a Harry jsme se pohádali. Tak je mi jeho názor jedno" zvolila jsem slabší slova, než jsem měla původně v plánu.

"Aha. Takže se budeme chránit navzájem?" usmívala se.

"Jo" nastavila jsem ruku, abych si mohli plácnout.

♦♦♦

"Amy" zamávala na Amy jedna z jejich kamarádek. Stačí jeden pohled a je mi to jasné. Tahle taky není čistá.

"Já jdu k Jay" pokusila se o co nejmenší oční kontakt.

"Proč nejdeš k nim?" sedli jsme si na mé místo v poslední řadě.

"Pokud mám začít s odvykačkou, musím přestat být v její kruhu" pohrávala si nervózně se svými vlasy.

"Feťácký kamarádi?" zašeptala jsem.

"Co mě do toho potápí" sklopila oči na zem.

"První dobrý krok co jsi udělala" snažila jsem se jí povzbudit.

"Támhle je Harry" podívala se najednou ke dveřím a já s ní. Hned jsem s ním navázala oční kontakt. Hlavně nesmím dát znát, že mě to bolí. Tvářím se jako normálně. Jen se prostě nesmívám. Za jeho zády se najednou objevil Niall. On s námi chodí na literaturu? Proč jsem si ho nikdy nevšimla?

"Ten blonďák tu nikdy nebyl" zašeptala jsem k Amy.

"Byl. Každou hodinu" dívala se na mě zmateně.

"Nikdy jsem si ho nevšimla" zavrtěla jsem hlavou. Asi jsem se vždycky soustředila jen na jednu osobu v této učebně. Ta osoba teď vychází schody a nakonec si sedá někde uprostřed. Díky bohu, že nešel sem.

''Dobré ráno. Takže kde bychom začali dneska? Dneska bych rád mluvil o Malém princi. Myslím si, že tuto tenkou knihu byste měl znát každý. Je tady někdo, kdo by o ní neslyšel vůbec nikdy?" položil jako obvykle otázku Bennet a všichni zatím dávali pozor. Mě to přešlo hned po pěti minutách. Spíše jsem zírala na tu kudrnatou hlavu několik řad přede mnou. Párkrát jsem něco prohodila s Amy a znovu jsem hypnotizovala jeho hlavu. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že jsem to překonala. Ale je hloupost dostat se z toho za víkend. Naprosto nemožné.

Hodina literatury naštěstí utekla s přišla na řadu hodina náboženství. Další společná co mám s Harrym, ale bez Amy. Bohužel.