Deadly races! 1. [H.S.]

-63-

''Děkuju'' stála jsem jako přimrzlá. Jestli tohle vede k líbání, tak je to špatně. Nevzpamatovala jsem se z Harryho a teď bych do toho měla spadnout s Lukem? Takže co teď? Říct ne, poodstoupit a nebo ho políbit? On mě kouká trochu překvapeně.

"Hej" mužský hlas za námi mě tak vyděsil, že jsem z toho upustila úplně všechno co jsem měla v ruce.

"Zdrhej" řekla jsem ještě rychle Lukovi a pak ho stáhla ze stolu. Baterka, která vytvářela kužel světla, se mi začala odrážet snad od všeho. Jen účinek trávy. Jindy bych dokázala normálně a rychle reagovat. Teď jsem jak zmatená krysa v bludišti.

"Tudy" chytl mě Luke za rukáv a vláčel mě někam za sebou. Stačí malá chvilka a zdřevění mi nohy. Jenže jako kouzlem už stojíme venku a rozebíháme se prostě nějakým směrem.

"Stůjte parchanti" křičí za námi hlídač, ale jako každý člověk děláme pravý opak. Kdo by zastavil? Samozřejmě že nikdo. I když. Co by z toho mohlo být za průšvih? Vloupání to nebylo. Možná jen zaplatit to, co jsme snědli a ten rozbitý květináč. Pár set dolarů. Přesto ale nezastavuji a běžím. Chytila jsem se Luka za ruku, protože si myslím, že mi to v běhu nějak pomůže. Ne. Jen další představa vytvořená opiátem. Stejně jako těžknutí nohou, tlak v hlavě, zrychlené dýchání doprovázené o bolest na hrudi. Pravidlo číslo jedna. Nikdy neběhat, když si zakouříš trávu.

"Ty běž na svojí kolej a já na svojí" šeptala jsem díky nedostatku kyslíku Lukovi.

"Jo" souhlasil a i na něm bylo vidět, že je totálně v háji. Na kolej to není tak daleko a tak si stačí jen říkat, že chybí už malý kousek. Nakonec vyběhnout schody a doufat, že se Amy v pokoji nezamkla. Nebylo jí dneska dobře a tak ani nevylézala z postele. Omezení dávky je prostě náročné pro feťáka. Ona v tom nejede tak dlouho, ale za to začala hned s těmi nejsilnějšími. Pomalu zvyšovala dávky, až nakonec skončila takhle. Začínají troska.

"Sakra" menší klopýtnutí, ale stejně dál pokračuji v běhu. I kdybych měla do pokoje dojet po hubě, tak se tam dostanu. Dveře jsou díky bohu otevřené a tak rychle proklouznu do pokoje a dveře za sebou zamknu. Jistota je jistota. Slyším jak někdo vybíhá schody. On ten idiot běžel za mnou! Okamžitě ze sebe sundavám věci a oblékám se do pyžama. Ta trocha řasenky na mých očích nevadí.

Všechno mi dochází příliš pozdě. Mohou být tak dvě hodiny ráno a v našem pokoji se svítí. Amy není ve své posteli. Ozývá se jen dávení ze záchoda. Zvrací. Pomalu otevírám dveře do koupelny a vidím ji zhroucenou na záchodové míse. Dokonce i pláče. Musí ji být hrozně.

"Jsem tady zlato. Všechno bude v pořádku" okamžitě jsem si k ní klekla a začala ji hladit po zádech. Veškerá moje povznesená nálada se vypařila. Cítím se normálně. Ani zbyteček účinků z trávy. Ani ospalost. Možná za to může ten běh.

"Jay" vzlykla a zase se začala dávit. Už nemá co vyvracet, ale její tělo to nedokáže pochopit. Chtěla jsem jí něco říct, ale někdo najednou začal ťukat na dveře. Nepřemýšlím a prostě ty dveře otevírám.

"Proč ještě nespíte?" podezíravý pohled hlídače. Světlo z pokoje ho sem přilákalo.

"Mé kamarádce se udělalo špatně. Něco špatného snědla" zachránila jsem sebe i Amy od průšvihu. Feťačka na odvykačce a holka co vyžírala školní kuchyň. Povedená dvojka.

"Ah. Pardon. Myslel jsem. Někdo se totiž vloupal do kuchyně" informoval mě o něčem, o čem vím moc dobře. Kdyby jen věděl, že jsem to byla já.