Deadly races! 1. [H.S.]

-42-

"Kurva" kopla jsem silně do stromu. Běh mi nepomáhá a tak kopu do stromu? Tahle škola tady měla udělat posilku s boxovacími pytli. Nemusela bych si teď vylívat všechnu zlost na strom. Kopání mi nestačí a tak jsem ještě párkrát do stromu praštila i pěstí. Naposledy jsem si ještě do stromu kopla a cítila jsem se o něco lépe, i když ne o moc. Vždyť mě vlastně může být nějaký Harry Styles u prdele.

"Ty jsi asi velký magor" smál se za mnou holčičí hlas. Díky mému kopání mi vypadlo jedno sluchátko z ucha a já to tak mohla slyšet.

"Co?" otočila jsem se okamžitě. Stála tam ta černovláska od Harryho. Slečinka si na mě chce otvírat tu svojí velkou pračku na čuráky? Má tu hubu vytahanou, že to vypadá, jako když už jich vykouřila milion.

"Že asi nejsi normální. Proto je Harry radši se mnou" smála se mi do obličeje a bylo jí jedno, že rudnu zlostí. Nehodlala jsem jí na tyhle hovadiny odpovídat a tak jsem se otočila zády a chtěla jsem odejít. Uvnitř mě mě její zasraná věta tak moc spalovala. Harry je s ní? Ten Harry, který se ani ne před týdnem ke mě tulil v posteli? Ke mě! A né k ní!

"Teď si hraješ na hrdinku a včera si u Harryho malém brečela ty chudinko" provokovala mě dál.

"Jestli do mě budeš dál rýpat, tak ti normálně rozbiju hubu" otočila jsem se na ní a upozornila jsem jí na to, co by ji mohlo čekat.

"No jo prosím tebe. Co mi uděláš? Namasíruješ mi nohy? Abys náhodou neskončila na zemi pak ty" smála se ironicky a pro mě tohle byla poslední kapka. Okamžitě jsem se po ní rozeběhla a rovnou jí zasadila jednu ránu do obličeje.

"Bože ty jsi kráva" strčila hned do mě. Hodlá mě provokovat tím, že do mě bude strkat. Tak to teda ne! Před očima jsem najednou měla tmu a používala jsem jen ruce a nedokázala jsem málem ani přestat. V životě jsem tohle takhle moc nepřepískla.

''Říkala jsem ti, ať přestaneš nebo ti tu tlamu rozbiju'' postavila jsem se a urovnala jsem se mikinu. Podívala jsem se na svoje ruce a byla jsem překvapená, protože jsem měla vážně hodně rozbité klouby a v nich i kousky kamínků. Očividně jsem se párkrát netrefila a praštila jsem do asfaltu. Nebolí to. Jen mě sere, že to bude pár dní vidět a pochybuji, že si toho nikdo nevšimne. Nechápu proč jsem až tak moc vyjela, ale ona si o to řekla.

''Pane bože, ty potřebuješ zavřít do blázince'' ležela černovláska na zemi a asi měla v plánu tam ležet dál.

"Polib si a na Harryho už nehrab. Nebo si to s tebou vyřídím zase. Opovaž se někomu říct, že jsem ti to udělala já a nebo někdo z mých přátel. Práskneš to a druhý den skončíš mrtvá někde v příkopu" vyhrožovala jsem jí. Konečně jsem v tom jejím ksichtě viděla strach.

K mému štěstí se najednou šíleně rozpršelo. Během chvilky jsem byla totálně promočená. Kapky dopadaly na mé odřené klouby a způsobovaly nepříjemné štípání v ráně. Rozeběhla jsem se zpět ke své koleji. Sluchátka v uších mi vytvářely příjemnější atmosféru pro běh a déšť okolo mě byl okouzlující. Kapuca nasazená na hlavě mi ale nezabránila v tom, aby moje vlasy nezmokly. Popravdě, je mi to úplně ukradené, stejně jako že se mi lepí na obličej.

Pozoruji asfalt ubíhající pod mýma nohama a snažím se vypustit z hlavy jakoukoliv myšlenku nebo obrázky toho co se stalo před chvíli. Běžím a ani nedávám pozor na cestu, proto se mi stalo to, co se stát nemělo. Omylem jsem do někoho vrazila.

"Omlouvám se" okamžitě jsem si vyndala sluchátka z uší a začala jsem se omlouvat.

"Aha. Tak tobě se neomlouvám" okamžitě byla moje špatná nálada zpět.

"Čum na cestu, ať zase nemusím mít pocit, že do mě nacouval autobus" odsekl mi hned Harry. Byl úplně promočený, stejně jako já. Na koncích jeho mokrých vlasů se leskly dešťové kapky, které mu potom skapávaly na jeho černou mikinu.

"To mělo být vtipný? Myslím si, že je lepší umřít na srážku s autobusem, než na nemoc, kterou na tebe mohla hodit ta tvoje černovláska" vracela jsem mu narážku.

"Nespal jsem s ní, tak už by jsi mohla s těma nemocema přestat a hlavně není to žádná MOJE černovláska" ukázal na mě svým prstem s prstýnkem a udělal jeden krok, který vyplňoval mezeru mezi námi.

"Nebo co? Nakazíš mě? A laskavě na mě neukazuj tím prstem. Nejsem žádný malý fracek" můj hlas nabíral na hlasitosti.

"Co na mě řveš? Taky nejsem malý parchant, na kterého si můžeš otevírat hubu" zatínal čelist a já čekala, že ze vzteku za chvíli exploduje. Možná bych i byla ráda.

"Pardon pane Dokonalý alias Píchám Všechno" protočila jsem očima.

"Uklidni se sakra" chytil mě za ramena.

"Co na mě hrabeš?" chytila jsem ho za lem trička.

"Co hrabeš ty na mě?" snažil se dát jednu mou ruku pryč z jeho trička.

"Jo no. Ještě něco chytnu" dobrovolně jsem ho pustila, ale on mi chytl obě ruce v zápěstí a pevně je držel.

"Ty jsi taková.." zarazil se a jeho pohled spočinul na mých odřených kloubech.

''Co si dělala?'' prohlížel si moje odřeniny, na kterých se zase začaly vytvářet malé kapičky krve.

''To je jedno'' snažila jsem se klouby před jeho pohledem schovat, ale měl velkou sílu a já potom mlácení do černovlásky, nemám vůbec žádnou sílu.

''Musí se to vyčistit. Tahala jsi ruce po zemi, že tvoje klouby vypadají takhle?'' díval se na mě tak zvláštně.

''To tě nemusí zajímat. Nedělej, že se staráš'' konečně jsem se mu vyškubla.

''Nech toho Jay. Neříkej mi, že jsi se prala'' vrtěl hlavou a bylo na něm vidět, že je překvapený.

''Na to se zeptej té svojí černovlásky'' usmála jsem dost ironicky.

''Becky? Co? Ty jsi se poprala s Becky?'' nevěřícně na mě koukal.

''Ne. Nemluv už na mě. Pak dělám sračky" nechala jsem ho tam stát a rozeběhla jsem se pryč. Jsem teď taky překvapená. Já jsem prostě zmlátila holku. To není možným, že jsem to vážně udělala.

Doběhla jsem do svého pokoje, kde jsem ze sebe začala sundavat všechny ty mokré věci. Amy tady není, tak mám alespoň prostor k převlečení. Ale radši se stejně zamknu, aby mi sem nevtrhla.

Sedla jsem si na mou postel a otevřela jsem okno. Chce to cigáro. Krabičku jsem si vyndala z pod polštáře a zapálila jsem si. Příjemný pocit se rozléval mým tělem a já už jsem se cítila naprosto v klidu. Byla jsem opřená o stěnu a zavřela jsem oči. Prostě ticho a klid. Jenže ticho a klid bylo brzy přerušeno klepáním na dveře. Zůstala jsem zticha, aby si dotyčný myslel, že je pokoj prázdný.

"Jay otevři. Prosím. Promluvíme si jako civilizovaní lidé" slyšela jsem Harryho za dveřmi. Dál jsem volila taktiku, že tu v pokoji nikdo není. Vzala jsem si sluchátka a pustila jsem si písničky. Okno jsem nechala otevřené a byla jsem ráda za strom, který ho kryje, takže mi alespoň neprší do postele.

Bylo mi jedno, že je Harry za dveřmi. Přes hudbu ve sluchátkách jsem ho neslyšela. Zase už brečím.

Holka, která se nenechala složit ani průserem, který na ní život přichystal, je teď zlomená stejně, jako když jí zemřely rodiče. Ta holka. To jsem já...