Breaking free

10. Část

,,Přišla jsem hned jak jsem se o tom dozvěděla," řekne Dr. Fay, když rychle vylézá ven z auta. Je to asi hodinu co jsem Charcoala objevila v jeho stáji a byla to ta nejdelší hodina v mém životě.

Zavedeme veterinářku do jeho boxu, neztrácíme čas. Nedávám pozor na to co dělá, prostě jen hladím Charcoala na čele a šeptám mu do ucha povzbudivá slova.

Po celé věčnosti veterinářka vstane na nohy.

,,Bohužel, vám musím říct, že má jednu z nejhorších forem koliky. Abych to udělala tak jednoduché jak to jen jde, jeho malé střevo je převrácené. Koně téměř nikdy něco takového nepřežijí." Uvede nás do situace.

,,Ne," pronesu v  slzách, ,,Ne! Vy lžete. Vy lžete!"

V tomto bodě jsou má slova hlasitá, ale nesrozumitelná.

Zhroutím se zpátky na podlahu a obejmu Charcoalovu hlavu. Jediné srozumitelné slovo je 'ne'. Carter spadne na svá kolena po Charcoalovu boku. A přejíždí po něm rukou.

Bojuje kvůli mě se slzami, ale můžu vidět, že uvnitř umírá.

,,Je tu cokoli co pro něj můžeme udělat?"

,,Kdyby to byl jakýkoli jiný druh koliky, řekla bych vám abyste s ním zkusili chodit. Jestli chcete, můžete to zkusit, ale šance, že to bude fungovat je mizerná a hlavně byste mu udělali jeho poslední chvíle těžké a bezútěšné. Navrhuji, abyste mu udělali pohodlí, aby mohl v klidu zemřít." upřímně odpoví unaveným hlasem.

,,Vstávej," zašeptám potichu.

,,Co?" zeptá se Carter. Ale já nemluvím na něj.

,,Vstávej," křičím, popadnu Charcoalovu ohlávku a táhnu jí nahoru. ,,Vstávej, vstávej, vstávej!"

Můj hlas není nic víc než vzlyk, jak opakuji totéž, bezvýsledně.

,,Taylor, je to zbytečné," řekne Carter a chytne mě za ruku. Pustím ohlávku a spadnu na kolena k Charcoalovu boku. Carter padne se mnou, nepouštějíce mou ruku. A ačkoli se tak, tak tvrdě snažil pro mě zadržovat slzy, nemohl si pomoci. Slzy, které se mu za ty dvě hodiny hromadili v očích vytryskly ven.

-------------

Charcoal zemřel v sobotu ráno po mučivě dlouhé noci. Povídali jsme se s ním, drbali ho, takže se uklidnil a pak, když světlo v jeho očích potemnělo jsme nad ním plakali.

Ale přesto všechno, Charcoal v sobotu ráno zemřel. Soused pomohl panu Stoneovi vykopat mu na svahu pastviny, kde onen valach miloval pasení, hrob.

Měl dobrý, dlouhý život, ale já nesnesu pomyšlení, že tu nebude, když vejdu do stájí. Nemohu snést tíhu mého srdce, které pro něj pláče.

Nikdy nezapomenete na svého prvního koně.

Bude v mém srdci do konce mých dní a jednoho dne, když mi bude štěstí přát, ho znovu uvidím.

Ale do té doby - nevím co budu dělat.

-------------

,,Taylor, pohřbívají ho, pokud by jsi chtěla jít k jeho hrobu." zašeptá mi paní Stoneová s unavenýma očima. Svírá hrnek s kafem, jako by to byla jediná věc, která jí tu drží.

Jsem stočená do klubíčka uprostřed své postele - jsem v této pozici od té doby co veterinářka vyslovila, že zemře. Každých pár minut, propadnu v pláč, ale nemohu se hýbat.

,,Nemůžeš takhle zůstat navždy,"mumlá paní Stoneová, sedíce na kraji mé postele.

,,Jasně že můžu," namítám, boříce svůj obličej hlouběji do matrace.

,,Taylor, vím že jsi zraněná - ale to je Carter také. Charcoal byl jeho kůň taky."

Zašeptá mezi smrkáním do kapesníku.

Carter. Nepřemýšlela jsem o Carterovi od - od té doby kdy se to stalo.

Oh, jaký jsem to, ale sobecký hlupák. Má pravdu, všichni potřebujeme táhnout za jeden provaz. Navzdory mým ztuhlým zádům a bolavým svalům a slzám, které cítím jak se mi hrnou do očí, vstanu.

,,Kde je?,"

,,Je na poli, u hrobu. Nesmíš to zmeškat," zamumlá, ač se jí nemůžu podívat do obličeje.

Rychle seběhnu po schodech a jdu tak rychle jak mi jen moje unavené nohy dovolí, aniž bych vzlétla. Zastavím se v sedlovně, předtím než uvidím hrob, a sejmu jeden předmět z háčku.

Jak se blížím k Charcoalovu hrobu. Snažím si vrýt onen okamžik do paměti. Pochovali ho pod jabloní, která již má zralá jablka. Hromada čerstvě obrácené zeminy, pod kterou leží Charcoal je neúrodná. Žádný kámen nebo květiny okolo nejsou příliš čerstvé. Ozdobení by bylo uznání, že je už opravdu pryč a nevypadá to, že je kdokoli z nás připravený na to to teď udělat.

Přikrčím se vedle Cartera a váhavě ho vezmu za ruku. Druhou rukou položím věci, které jsem vzala ze sedlovny, Charcoalovi do holého hrobu - vodítko, které jsem předala Carterovi, když ho koupili. To stejné vodítko, které mi Carter vrátil, když jsem odjížděla s Ezhnem. Právě to vodítko dávám Charcoalovi, který leží pod tmavě hnědou zemí.

Carter ovine své ruce okolo mého pasu a já zbořím hlavu do jeho ramene. Tiše sedíme na studené, hliněné zemi. Čas plyne kolem nás. Mohou to být sekundy, minuty nebo hodiny. Ale nebrečíme. Jen sedíme nad hrobem koně, který se dotkl našich životů, takovým způsobem jaký by jsme si nikdy nedokázali ani představit. Konec konců, kdyby to nebylo pro Charcoala, nikdy bych nedovolila setkání s Carterem. Celá tahle cesta by se nestala skutečností.

Spadne jablko a přistane přímo uprostřed hliněné hromady, která označuje jeho hrob. A to i navzdory nám - navzdory skutečnosti, že svět nás všude kolem obklíčil - se smějeme.

Další kapitola v rekordním čase :3, ale že se mi jí sem ani nechtělo dávat :'(.A