Breaking free

44. Část

Carterův pohled
Potom, co Taylor odešla jsem zavřel oči, zasáhla mě vlna únavy. Vnitřně zasténám, když uslyším, že se otevřely dveře.
,,Cartere," uslyším nervózní hlas.
,,Jakeu, odejdi pryč z mého pokoje dřív než zavolám ochranku," zavrčím a zašklebím se, když mi na hrudi vystřelí ostrá bolest - hádám, že jsem se zvedl příliš prudce.
,,Cartere, chci se jen omluvit. Omlouvám se že jsem se snažil získat Taylor pro sebe, i když jsem věděl, že vy dva spolu chodíte a pak se taky omlouvám, že jsem šel k ní domů když," zastaví se a hlasitě polkne, neschopen ta slova vyslovit, ,,když si truchlil, omlouvám se."
Povzdychnu si, stále jsem na něj šíleně naštvaný, ale nemyslím si, že hněv mi moc pomůže.
,,Dobře," řeknu.
,,Dobře?"
,,Uznávám tvou omluvu. Beru to v úvahu. Možná ti někdy odpustím- tím mám na mysli, že ti chci odpustit. Ale ta rána je ještě příliš čerstvá a všechno. A myslím, že pochopíš když ti řeknu, že chci aby ses od Taylor držel dál," řeknu troufale, skoro jako rozkaz. Zahloubaně přikývne.
,,To je fér. Budu se držet dál, slibuju. Nechám vás na pokoji- aspoň na chvíli," souhlasí, nabízejíc mi slabý úsměv. Nejdříve jsem mu ho nevrátil.
,,A Cartere, můžeš jí říct, že jsem se omluvil. Nebude mě poslouchat, ale možná vyslechne tebe."
V tuhle chvíli jsem mu vrátil úsměv.
Jistě, nenáviděl jsem teď jeho odvahu. Ale aspoň oceňuji, že našel odvahu se mi omluvit.
,,Jasně, řeknu jí to,"
Věnuje mi vděčný úsměv a opustí pokoj.
Cítil jsem se o něco lehčí, jako by někdo z mého hrudníku sejmul ohromnou tíhu.
Konečně jsem se nechal v klidu unášet na vlnách spánku.

Taylořin pohled
V rychlosti jsem si koupila sýrovou a šunkovou omeletu spolu se dvěma plátky slaniny a jablečným džusem.
Ačkoli nesnáším přiznání slabosti, Carter měl pravdu. Jsem totálně hladová.
Sedla jsem si u volného stolu a pustila se do svého jídla rychlostí, která by zapůsobila i na prase.
Jídlo bylo nekvalitní, ale lepší než nic. Zvlášť když jsem nejedla více jak 24 hodin. Jsem skoro překvapená, že jsem neomdlela. O trochu déle a asi bych to nezvládla.
Ze všech věcí nad kterými jsem mohla myslet, jsem začala přemýšlet nad univerzitou. Nepodala jsem si přihlášku na jedinou školu nebo stipendium. Stejně tak Carter (pokud vím).
Teď už vím, co chci dělat. Chvíli jsem si nebyla jistá, ale teď už jsem. Chci být sociální pracovnicí. Nechci, aby systém někdy znovu selhal natolik jako selhal u mě.
Chci do toho nějakým způsobem zahrnout i koně. Možná přivedu sirotky na farmu a nechám je jezdit na našich koních. Nebo možná během léta budu mít letní tábor pro problémové nebo opuštěné teenagery. Nevím, vím jen, že musím pomoci dětem a puberťákům jako jsem byla já - nechtěným a zlomeným.
Náhle jsem pocítila potřebu jít na čerstvý vzduch, takže jakmile jsem dojedla své jídlo, stoupla jsem si a rozhodnuta opustit nemocnici, jsem zamířila k východu, abych mohla jít ven.
Řeknu vám - byla to velká chyba.
V momentě kdy jsem vyšla ven, mě obklopily blesky od fotoaparátů
Foťáky, mikrofóny, novináři - všude. Jejich hlasy mě zaplavily a smíchaly se do sledu otázek.
,,Tady je! Dívka, která se vrátila ze záhrobí!"
,,Taylor Evans?, máte prohlášení o stavu Cartera Stona?"
,,Taylor- je pravda, že tvoje rodiče se vrací zpět potom co byli zákonně? deset let po smrti?"
,,Taylor-"
,,Taylor-"
,,Taylor!"
,,Všichni ticho!" zařvu, hlava mi pulzuje a cítím se slabá v kolenou.
Lidé okolo mě utichnou, vše co můžu slyšet je zvuk namáhavého dechu.
Zhluboka se nadechnu, uklidním se a promluvím.
,,Jsem Taylor Evans- dívka, která se vrátila zpět ze záhrobí. Nikdy jsem doopravdy neumřela. Hrála jsem smrt podle rady policie. Můj život - a život těch, které miluji - byl v nebezpečí, kvůli Clintu Harrisovi a Alexanderu Jonesovi, dvěma mužům, kteří chtěli mě a mojí rodinu zabít. Z toho stejného důvodu zmizeli před 10 lety moji rodiče. Tito zločinci mě potom unesli spolu s mou rodinou a Carterem Stonem, a dali mi ultimátum, do kterého jsem nechtěla jít, takže se neobtěžujte ptaním na něj. Dostala jsem se pryč spolu s mou nedávno objevenou sestrou, jejíž jméno uchovám v tajnosti. Potom, co jsme uprchli, ti dva muži postřelili Cartera a poté byli zabiti policií. Carter šel na operaci, při které mu museli otevřít srdce, ale momentálně se mu daří dobře, je již při vědomí a vnímá. Teď pokud mě omluvíte, chtěla bych jít zpátky dovnitř a být se svým přítelem." informuji je jistým, autoritativním tónem.
Když moment ticha pomine, začnou se shlukovat kolem mě a bombardovat mě dalšími otázkami. Nelítostní novináři.
Ucítím paže na svých ramenou a hlas, který okamžitě poznám "pojď se mnou,"
Teď, Jake pravděpodobně není jeden z  prvních lidí, které bych si vybrala, aby mě zachránili, ale v tuhle chvíli mě to nezajímá.
Vezme mě za zápěstí a pomůže mi protáhnout se davem, táhne mě směrem k nemocnici až do výtahu.
Dojde mu, že mě stále drží za zápěstí a okamžitě ho pustí. Opatrně se na mě podívá se starostlivým výrazem na tváři, jako kdyby nevěděl, jak budu reagovat.
,,Děkuju," zašeptám vděčně.
,,To nestojí za zmínku."