Breaking free

41. Část

Vysprintuji k jeho pokoji, když v tom mě sestřička chytne za zápěstí a otočí mě.

,,Musíš pochopit, že jeho srdce je stále celkem nestabilní. To, že tě uvidí, by mu mohlo způsobit srdeční zástavu," varuje mě, ,,nejlepší bude počkat, dokud nebude dost silný na to, aby tě viděl."
,,Ale-" zaskuhrám než mě přeruší.

,,Ačkoli je v jeho nejlepším zájmu počkat, záleží to na jeho rodičích. Musíš získat jejich povolení," řekne lítostivě, ,,Jsou v jeho pokoji, musíš počkat až z něj vyjdou."

Frustrovaně zaúpím a bojuji s nutkáním dát jí facku. Neudělala nic špatně, samozřejmě, ale nepomůžu tomu. Cítila jsem se tak frustrovaně, že bych mohla křičet.

Oddupala jsem do čekárny a založila ruce na hrudi načež jsem se svezla na židli.
Měla bych být šťastná, ne? Je vzhůru. Je vzhůru. Neměla bych se cítit, jako bych vnitřně umírala.
Nechala jsem svou mysl bloudit a snažila jsem se odtrhnout myšlenky od Cartera a od faktu, že sedí při vědomí v pokoji dole v chodbě s vědomím, že jsem mrtvá.

Ezhno. Zafixovala jsem svou mysl na Ezhna. Kde teď asi je? Naposledy, když jsme ho viděla, tak ho policie nakládala do přepravníku a slibovali mi, že ho dovezou na farmu.

Podle všeho rodinný přítel Stoenových se stará o jejich farmu, dokud se nevrátí. Je jasné, že by nechtěli odejít z nemocnice, když je na tom Carter takhle. 

Carter

No, očividně mi přemýšlení o Ezhnovi moc nepomohlo, ho vytlačit z mysli.
Začala jsem přemýšlet nad někým jiným. Ariel.

Doufám, že našla cestu sem zpět v pohodě. Nechala jsem jí velmi náhle v kavárně. To ode mě nebylo příliš zodpovědné. Hádám, že asi nejsem ta nejlepší sestra na světě. Na svou obranu musím říct, že jsem si ještě nezvykla na myšlenku, že mám sestru.

Ještě jsem si ani nezvykla na to, že mám rodiče.
Ve skutečnosti, jsem trochu překvapená, že jsem ještě nebyla v opeře. Mám perfektní dojemný příběh, který mohu vyprávět.
Bože, tohle bylo hodně bláznivých 24 hodin, když teď nad tím tak přemýšlím. V mysli jsem si přehrála události, které se staly potom co jsem zavolala Peterse ze supermarketu.

----------------

Flashback

V dálce slyším zvuk sirén.
,,Ty jsou pro nás?" zeptá se Ariel opatrně.
Nepromluvili jsme si ani slovo od té doby, kdy jsem jí řekla, že Carter byl postřelen.
Pane bože. Carter. Mohl umřít. Opravdu mohl umřít. Nemohu bez něj žít. Nemohu dýchat, byť na to jen pomyslím.
,,Ano," odpovím tiše, ,,myslím že jsou."
Moje ruce povolili své sevření na Ezhnově hlavě a stoupla jsem si na nohy, vzápětí jsem si vzpomněla, že Ariel sedí na jeho hřbetě.
,,Potřebuješ pomoc dolů?" zeptám se, nabízejíc jí ruku.
,,Jo, díky," odpoví.
Sirény jsou hlasitější, když uvidím červené a modré světlo blýskající se v blízkosti, přibližujíc se každou sekundou

Pomůžu Ariel na zem, ujišťujíc se, že stojí pevně na zemi.

,,Jsou moje -naše rodiče v pořádku?" zeptá se, v očích jí vidím náznak smutku.

,,Jo," odpovím, a stisknu jí rameno pro útěchu, ,,Strážník Peters neříkal nic o tom, že by byli zranění. Pravděpodobně jsou jen otřesení."

Přikývne, načež obrátí hlavu směrem, odkud přijíždějí policejní vozy, které už byli na příjezdové cestě. První osoba, která vyleze z auta je šéf Peters.

Rychle se k němu rozejdu, ale pak moje nohy získají převahu? a já k němu sprintuji v plné rychlosti.

Vtáhne mě do obětí s chmurným výrazem na tváři.

,,Je mi tak líto, že se ti tohle stalo Taylor," pronese potichu.

,,Mě taky,"

Někdo si vezme Ezhna na vodítko a naloží ho do přepravníku.

,,Kam ho berou?" zeptám se ho se strachem v hlase.

,,Domů. Bude v pořádku, nedělej si o něj starosti." odpoví mi.

Rozhlédnu se kolem a hledám rodiče, ale nikde je tu nevidím.

,,Chvíli je neuvidíš. Musí jet na stanici, aby sepsali výpověď. Bude tu hodně reportéru Taylor. Tvoji rodiče přišli 'ze záhrobí'. Stejně tak ty. Nebude to snadné. Ať se stane co se stane, několik následujících měsíců bude drsných. V podstatě se staneš slavnou."

No skvěle.

Konec flashbacku

-------------

Carterův pohled

,,Mami? Tati?" zaskuhrám, když je uvidím sedět na mé posteli.

,,Cartere?" povzdechne si máma, projede jí vlna úlevy. Vypadá jako by se celé dny vyhýbala spánku, jako táta. Máma vypadá jako by brečela.

Projede mnou pocit viny, když mě zasáhne vědomí toho, že to já jsme jí to způsobil.

,,Omlouvám se," zašeptám, než se dostanu k ještě více zřejmé otázce, nad kterou přemýšlím od té doby, co jsem byl matně při vědomí, ,,Co se stalo?"

,,Byl jsi postřelen," odpoví táta.

,,To vím," odseknu, pokusím si sednout, ale sevřu se při náhlém pohybu. Sakra to bolí.

,,Proč?"

Vymění si významné pohledy, ale zůstanou potichu. Je to jak by věděli více než já- což očividně ví, protože oni vědí co se mi stalo a já nemám ani zdání.

,,Mami? Tati? Co se mi sakra stalo?" Tlačím na ně. Cítím se lehce provinile, že musím používat tak tvrdý tón, ale cítil jsem silnou potřebu to vědět.

,,Nemůžeme to skrývat navždy," Zašeptá máma, jako bych jí nemohl slyšet.

,,Slyšela jsi co říkal doktor, mohlo by ho to zabít, doslova," argumentuje táta. ,,Chceš to."

,,Haló, sedím právě...tady," pronesu otráveně.

Dveře se trhnutím otevřou, ale já se tím směrem nedívám, myslíc si, že je to jen doktor.

,,Vím, že je to ilegální, ale k čertu s právem, už  to čekání nemůžu vystát, zabíjí mě to," mluví andělský hlas nesouvisle. Nemusím se dívat, abych poznal, kdo to řekl. Moje mysl na mě musí hrát nějaké triky. To není možné. Ona je mrtvá.

Pomalu otočím svou hlavu. Jsem v šoku, že ji vidím. Její oči potkají ty mé a změknou.

,,Ahoj," zašeptá.

,,Taylor?"