Breaking free

22. Část

Čtvrtek. Už je čtvrtek a o Clintu Harrisovi stále nepadlo žádné slovo. Včera po škole jsem se zastavila na policejní stanici. Carterovi jsem řekla, že chci jen navštívit šéfa policie Peterse, ale myslím, že mi moc nevěřil.

Peters mi v podstatě řekl, že stále nic nenašli, ani neslyšeli nic od mých rodičů, ačkoli byli o nastalé situaci zpraveni.

A dnes je čtvrtek. Sobota je tak blízko, že se mi z toho točí hlava a tuhne mi krev v žilách. Už jen při představa toho, že musím všechno nechat za sebou, si přeji abych byla raději mrtvá.

,,Cartere nechceš jet na vyjížďku?" zeptám se ho zamyšleně a zastrčím si vlasy za ucho.

,,Jasně - za chvilku budu venku. Jdi si nasedlat koně." souhlasí a věnuje mi nejkrásnější úsměv.

Přikývnu a zamířím ven ke stájím. Ezhno mě vesele zdraví, kýváním hlavy nahoru a dolů a tiše zaržá. Usměji se na něj a otevřu dveře od jeho stání, abych ho mohla dovést k vazákům. Jeho srst vyčistím hřbílkem a měkkým kartáčem a poté mu vyčístím kopyta. Přes hřbet mu přehodím dečku, vezmu westernové sedlo a připevním ho na něj, ale odstraním třmeny. Nauzdím ho, ačkoli si chvilku odmítá vzít udidlo. Ale nakonec si ho vezme a já ho vyvedu ven, kde počkám na Cartera.

Za pár minut si Carter vyvede Chestera se starým westernovým sedlem na zádech. Carterovi vlasy jsou, kvůli práci ve stáji, trochu rozcuchané, očí upírá na mě. Jeho pohled je zadumaný, jako by se snažil přijít na to, nad čím přemýšlím. Myslím, že tuší, že mě něco tíží - chodí okolo mě opatrně, po špičkách.

Nejsem ráda, že před ním musím držet tak velké tajemství, ale nemám na vybranou. Doufám, že celá tahle věc brzy odezní.

,,Jsi v pohodě?" zeptám se a nakloním hlavu na stranu.

,,Právě jsem se tě chtěl zeptat na to samé," odpoví mi podezřívavě.

,,Jsem v pořádku," odpovím rychle, ,,Pojďme."

Vylezu na Ezhna a pobídnu ho do kroku dolů po stezce. Carter mě napodobí a zařadí se  svým koněm vedle nás.

,,Jsem v pořádku," opakuji si bezmyšlenkovitě, tak tiše, že to Carter nemůže slyšet. Musí to vypadat jako, že jsem, nehledě na to, jak těžký úkol to je. Pro bezpečnost lidí, které miluji, musím věřit, že jsem v pořádku.

Otočím se na Cartera a věnuji mu široký úsměv.

,,Závod k tamtomu stromu," vyzývám ho a ukážu na poměrně široký strom.

,,Máš ho mít," přijímá výzvu a kopne Chestera do slabin, takže vycválá vpřed.

,,Hey, to není fér! Ještě jsem ho neodstartovala," stěžuji si a pobízím Ezhna vpřed. Uši našpicuje vpřed, nadšený ze závodu. Ezhno rychle přejde do cvalu, ačkoli Carter s Chesterem získali dost velký náskok. I přes Ezhnovo úsilí jsme je nedohonili.

,,Věřím, že toto bylo poprvé, kdy jsem vyhrál závod s tebou a Ezhnem - je to podivně znepokojující," Carter má škodolibou radost. 

,,Sklapni," dobírám si ho a protočím očima. Naši koně stojí tak blízko, že se má kolena třou o jeho. Otočím se k němu a ruce mu obtočím okolo krku. 

,,Miluji tě."

Nevím jistě, co mě donutilo to říct - možná je to fakt, že brzy už k tomu možná nikdy nebudu mít šanci. A chodíme spolu už dost dlouho. V neděli to bude už šest měsíců, což je celkem ironické, protože možná v ten den budu muset zmizet.

Chvíli byl zticha, začala ve mě narůstat panika. Neslyšel mě? Řekla jsem to snad moc brzy?

Přitiskne své rty na ty mé, čímž umlčí mé zoufalé myšlenky. Když se konečně odtáhne, přitiskne své čelo na mé a podívá se mi do očí.

,,Taky tě miluji,"

----------------

Když jsme se vrátili do stáje, tak Carter rychle odsedlal Chestera. Musel běžet domů, aby vyřešil co si vezme na sebe na večeři - jdeme ven oslavit takové malé výročí, jelikož Carterovi rodiče zachránili již přes koní. Já už mám šaty vybrané a nechystám si nijak extra speciálně včesávat vlasy. A navíc chci strávit nějaký ten čas navíc s Ezhnem.

Odsedlala jsme ho a kartáčem jsem mu přejížděla po srsti, abych z ní vykartáčovala známky sedla. Pohazoval hlavou nahoru a dolů a pronikavě zaržál, což mě donutilo se zasmát.

Vedla jsem ho zpět do stáje, když jsem ve stodole uslyšela zařinčení. Temná postava běží směrem k velké, černé dodávce, která parkovala na okraji lesa - ta dodávka nepatřila nikomu koho znám.

,,Hej" zavolám, ačkoli ten člověk odjede než mohu cokoli udělat.

Doběhnu do stájí, a kontroluji všechny boxy, abych se ujistila, že všichni koně jsou v pořádku. Vydechnu úlevou, když zjistím že žádný z nich není poškrábaný nebo zraněný.

Vrátím se k Ezhnovy a odvážu ho, abych ho mohla dovést do boxu. Jak vypouštím Ezhna do boxu, všimnu si červené obálky spočívající v rohu. Sehnu se dolů, abych jí zvedla a zavřu Ezhnovo stání.

Krev mi tuhne v žilách, když jí otvírám, obávajíce se toho, co možná bude stát na onom papíře. Třesouce se, čtu řádek po řádku.

'Drahá Taylor,

Nemysli si, že nevím kde jsi. Všude kam jdeš, tě následuji. Nepokoušej se o nic hloupého dítě - nejsi jediná koho bych mohl zranit. Byl to velmi dojemný okamžik s tvým přítelem - nerad bych viděl, že se mu něco stalo.

-C.H.'

Neplýtvala jsem čas pláčem - posledních pár měsíců, jsem se naučila jak zůstat silná. Místo toho jsem vytočila číslo strážníka Peterse.

,,Taylor?"

,,Jo, máme problém," zašeptám třesoucím se hlasem, ,,velký problém."