Breaking free

39. Část

Opakující se ťukání na ruku mě probudí ze spánku, do kterého jsem nedávajíc pozor spadla. Na kratičkou chvíli, si myslím že se Carter možná probudil a tak vystřelím do sedu. Jsem zklamaná, když uvidím, že to je jen Ariel- ne že bych jí nechtěla vidět.

,,Ahoj," zamumlám unaveně. Lehké teplo mi stoupá do tváře. Cítím náznak rozpaků z toho, že má malá sestřička vešla dovnitř a uviděla mě spát s Carterem v nemocniční posteli. Ale domnívám se, že mě nebude soudit, vzhledem k okolnostem.
,,Ahoj," odpoví mi a sedne si na židli u postele.
,,Co potřebuješ?" zeptám se, tušíc, že mi chce něco říct, ale váhá.
,,Můžeš- můžeš mi říct co se děje? Nikdo mi nic neřekne. Neviděla jsem své rodiče od.." zlomí se jí hlas, ale znovu ho najde a pokračuje, aby tomu dala smysl.
,,Jsem jenom tak zmatená- kvůli všemu/ve všem. Do dneška jsem nevěděla, že existuješ a teď jsem byla unesena a zjistila, že mám sestru a že moje příjmení je 'Evans' a ne 'Frederickson'. Celý můj život je lež."
,,Znám ten pocit," zašeptám si pro sebe.
,,Jen potřebuji nějaké odpovědi," zašeptá.
Podívám se na Cartera a čelím té kruté situaci, že se pravděpodobně neprobudí dalších několik hodin, pokud vůbec. Poté kývnu a podívám se na svou sestru.

,,To pro tebe můžu udělat," povzdechnu a podívám se na hodiny, ,,vlastně bych si mohla dát kafe."

Stoupnu si a podívám se výmluvně ke dveřím. Pochopí to a opustí pokoj.

Předtím než odejdu, věnuji Carterovi krátký pohled a políbím ho na čelo.
,,Vzbuď se brzy, dobře" zašeptám a odejdu z místnosti za Ariel. Potřebuje odpovědi a já jsem ten jediný člověk, který jí je může dát.

Je to to nejmenší co můžu udělat.

Carterův pohled
Tma okolo mě se zdá být skoro strašidelná, skoro děsivá. Téměř se mi chce z ní utéct.
Ale neobtěžuji se s tím se o to pokoušet, protože jediná věc, které se bojím víc než této zlověstné tmy, která se mě snaží zahalit do svých koutů, je myšlenka, že Taylor je pryč.

Proč prostě nemůžu umřít? Já chci umřít.

Ale něco mě nenechá. Něco čeho se nemohu dotknout mě vábí na cestu směrem pryč z této tmy, ve které jsem ztracený. Něco důležitého.

Něco neurčitého.

Možná je smrt jednoduchá cesta odtud a udělalo by mě to zbabělcem.

Ale pokud mě to, že nechci žít bez ní dělá zbabělcem, potom vytvořte cedulku a přilepte mi jí na čelo.

Jediná věc, kterou v této tmě mám jsou vzpomínku a ty, které jsou hodné zapamatování jsou s ní.

Dokážu si jí v hlavě vybavit 5-ti letou, podávajíc mi Charcoala s nejsmutnějším výrazem v očích.

Ten výraz jí zůstal i když vyrostla - měla ten neuvěřitelně smutný výraz, když jsem jí potkal tehdy u obchodu na rohu a když mě nechala chycená v oné povodni.

Nemůžu si pomoc, ale myslím že by ho v očích měla i teď, kdyby mě viděla.

Temnota okolo mě se začala zvolna ztrácet, když mě hlas táhne téměř násilím k vědomí.

Přísahám, že slyším její hlas, slyším jak mě volá.

Trhnutím otevřu oči do prázdného pokoje. Samozřejmě, že tu není. To je nemožné.

Je mrtvá.