Breaking free

37. Část

,,Taylor," ozve se opatrný hlas, lehce třesouc mým ramenem. Automaticky vyskočím, vyplašená. Musela jsem usnout úplným vyčerpáním.

,,Co to je? Je to Carter? Co se stalo?" blouzním, čelíc osobě, která se mě snažila vzbudit. Začnu uvnitř vřít vzteky, když uvidím Jakea. 

Ne jen, že zničil věci mezi mnou a Carterem, možná nenapravitelně, ale teď mě vzbudil, když jsem konečně měla chvilku klidu. Musí být dost drzí.

,,Ne, s Carterem se nic nestalo. Jen jsem s tebou chtěl mluvit - a všichni odešli na snídani, tak jsem přišel na to, že tohle je pravděpodobně nejlepší čas." zamumlá.

,,Není o čem mluvit," odseknu.
,,Teď jsem měla velmi stresující den - oh nech mě to přeformulovat - velmi stresující život. Zrovna v tuhle chvíli mě tvoje problémy fakt nezajímají, protože kluk, kterého miluju může být mrtvý nebo právě umírat a to naprosto zamítá cokoli mi musíš říct. A bylo od tebe velice hezké, že jsi mě vzbudil, zrovna když jsem konečně našla chvíli klidu poprvé za týdny. Velice si toho vážím." Klesnu zpět dolů na svou židli a otočím se směrem od něj. Naneštěstí je dost vytrvalý.

,,Jen jsem ti chtěl říct, že se omlouvám-"
,,Za co? Za skutečnost, že jsi mě políbil před mým přítelem. Nebo za skutečnost, že jsi tak učinil noc, kdy jsem musela předstírat svou smrt- což věř mi, bylo zničující dost i bez  tebe zapojeného do toho. Nebo možná za fakt, že můj přítel možná umírá s vědomím, že jsem ho nemilovala, kvůli tobě? Nech si to- nechci to slyšet. Nech mě už sakra na pokoji nebo přísahám bohu-" Ale nedokončila jsem větu. Slzy se mi začnou hrnout z očí, když se mi hlas zlomí, pak už jen vzlykám.

Carter opravdu může být mrtvý. Může umřít. A myslí si, že jsem mrtvá. Myslí si, že ho nemiluju, nebo si přinejmenším myslí, že jsem byla s Jakem za jeho zády. A může umřít, myslíc si tyhle věci.
Jake mi položí ruku okolo ramen, ale ja ho odstrčím pryč.
,,Nech mě být- už si udělal dost," zašeptám, ,,Jen jdi."
Musel odejít, protože jsem uslyšela otevřít a zavřít dveře, nechávajíc mě tu úplně samotnou.

--------------

Arielin pohled
Ty tři holky, které musí být Taylořiny kamarádky nebo tak, na mě jen zírají. Ignoruju je a naberu si plnou vidličku míchaných vajec do pusy.
,,Takže ty- ty jsi Taylořina sestra?" zeptá se jedna z nich- myslím že se jmenuje Joy?
,,Myslím že jo. Nikdo mi o tom ještě moc neřekl." odpovím a svraštím své čelo.
Stále nevím, kde je Máma a Táta. Neviděla jsem je od-

Je to příliš strašné myslet na to. Teď když je potom a moje mysl si plně uvědomuje, co se nám stalo. Trochu se mi zadrhne dech.

Oni- ty dva chlapi - se vloupali do našeho domu. Máma mi řekla ať se schovám pod postel a jsem úplně potichu.
Nemohla jsem vidět co se děje, ale mohla jsem slyšet křik. Táta křičel na jednoho muže, když máma ječela. Pak oba ztichli. Zůstala jsem tak potichu jak jsem jen uměla, ale nechtěně jsem poposmrkala.
A oni to slyšeli. Vytáhli mě zpod postele a pak se začali smát. Pak mi přitiskli mokrý hadřík na obličej a já se začala cítit tak unavená.
Poté všechno zčernalo.

,,Kdo je ten kluk, kterého postřelili?" zeptám se, doufajíce, že mi budou schopné dát nějaký vhled.
,,Carter. Je to přítel tvé sestry." odpoví Joy.
,,Je tak znepokojená kvůli svému přiteli?" zeptám se a nakloním hlavu.
,,Je tu HODNĚ historie. Bude ti o tom muset někdy říct." odpoví Joy.

Jsem hodně zvědavá, jak rodiče vysvětlí tohle.

-------

Carterův pohled
Všechno je černé a bez emocí. Necítím nic než tupou bolest na hrudi.
Co se stalo? Kde to jsem?
Poslední věc, kterou si pamatuji je, že jsem běžel za přepravníkem. Něco mi vzali, něco důležitého.
Ezhno.
Ale proč se o to starám?. Není to můj kůň, ale Taylořin. Měla by se po něm shánět.
Potom to všechno ke mě přijde zpět-

Homecoming - ona a Jake- policie, která mi řekla, že je mrtvá.

Pane bože- nemůže být mrtvá. Nemohu bez ní žít.
Možná nemusím.
Možná prostě umřu spolu s ní.
Možná.