Breaking free

34. Část

,,Co to bylo?" ptá se mě Ariel.
,,N-Nic," odpovím, ,,Pojď."
,,Znělo to jako pistole," pokračuje, pronášejíce fakt, který se snažím ignorovat.
,,Vím, ale musíme jít." nařídím a vyhodím jí na koně, načež se na něj sama vyhoupnu.
,,Tre-trefili mámu nebo tátu?" zeptá se.
,,Já nevím," odpovím tiše a pobídnu Ezhna patami. Vím, že bych si měla dělat starosti o své rodiče, ale já nemůžu myslet na nikoho jiného než na Cartera. 

Může být mrtvý.
Opravdu může být mrtvý.
Vyrovnám se s tím později - teď se musím soustředit na Ariel. Je dítě a já jí musím ochránit.
Míjí nás rozmazané stromy, zatímco Ezhno běží plnou rychlostí. Každý jeho krok je jistý, jakoby tudy běhal celý svůj život. Veze nás dál a dál od nebezpečné scény za námi. 

Nemůžu uvěřit, že jsem nechala Cartera v nebezpečí. Měla jsem zkusit vzít ho také. Jen jsem na jen na to pomyslím, vím, že by to bylo naprosto nemožné - ačkoli je Ezhno silný, tři by nás neunesl.

Jednala jsem správně. Musím chránit svou sestru. Udělala jsem správně.
Nebo ne?

,,Podívej se dopředu," zařve Ariel a ukáže na světla v dálce.
Jak jsme se přibližovali, z jednoho světla se stávali dvě, pak čtyři dokud jsem neuviděly, že to je malé město. Není to Oakville, ale aspoň něco. 

Zastavili jsme u první budovy, ke které jsme přijeli, která se ukázala být obchodem s potravinami. Seskočila jsem z Ezhna a podívala se na Ariel. 

,,Zůstaň tu, on se nepohne pokud ho o to nepožádáš." Dám jí instrukce a odběhnu do obchodu.
Zachytila jsem svůj odraz ve dveřích. Moje normálně rovné vlasy, byli pocuchané, moje oči podlité krví. Moje zápěstí jsou odřená na místech kde jsem byla svázaná páskou. Moje oblečení je roztrhané a zmačkané. Vypadala jsem příšerně a to vysvětluje reakci, která se mi dostala, když jsem vběhla dovnitř. 

,,Potřebuju mobil," zařvala jsem naléhavě, čímž jsem způsobila, že se na mě ostatní otočili, ,,prosím někdo, je to nouzová situace."

Někdo, žena, mi podala svůj telefon.
V obličeji se zdála být znepokojena, a na něco se mě ptala, ačkoli jsem neměla žádný čas na to jí odpovědět nebo alespoň vzít na vědomí co mi říká. 

Během vteřiny jsem vytočila číslo strážníka Peterse. Zdá se že, každé zazvonění trvá věčnost. Ale po chvilce Peters odpoví.

,,Ano?" hlas má unavený a starostlivý.
,,Co se to tam sakra stalo? Slyšela jsem výstřely!" ječím, můj hlas se chvěje strachem.
,,Taylor, uklidni se. Jsem rád, že jsi zavolala, dělali jsme si starosti. Uklidni se." nařídí. Zhluboka se nadechnu předtím, než odpovím. 

,,Co se stalo?"
,,Taylor- myslím, že bude lepší když si promluvíme osobně." radí nervózně.
,,Co se stalo," zeptám se znovu, tentokrát s lámajícím se hlasem.

,,Vešli jsme dovnitř a Clint a Jones, našli místo, kam jste je schovali. Clint vzal jednoho jako rukojmího, míříc na něj pistolí a řekl, že ho zabije pokud vystřelíme.
Jones se na nás snažil střílet, tak jsme ho trefili. To byl první výstřel, který jsi slyšela. Poté jsme střelili Clinta, ale nejdřív stihl střelit svého rukojmího." Informuje mě potichu.
,,Kdo to byl?" zeptám se.
,,Taylor-"
,,Kdo to byl!" dožaduju se odpovědi, moje oči se zalijí? slzami.
,,Taylor-"
,,Prostě to řekni," brečím, nestarajíc se o to, že jsem na veřejném místě.
,,Carter"