Breaking free

28. Část

Carterův pohled

,,Už by měla být zpátky," zasyčím a zajedu si rukama do vlasů.

,,Já vím - Taylor by jen tak nezmizela, začínám si dělat starosti." řekne moje máma a opatrně upije ze svého kafe, ,,Můžeš mi alespoň říct co se stalo?"

,,Nic se nestalo," vyjedu tak, až sebou trhne. Nechci jí říct pravdu o Taylor a Jakeovi - moje mamka věří, že je naprosto nevinná. Nechci jí zničit tenhle obrázek o ní, ještě ne.

,,Jdu se projet,"

Vypadnu z domu, ve stáji trhnutím otevřu první stáj, kterou uvidím. Byla to Flameina stáj, s tímto koněm Talor poslední dobou hodně pracovala.

Nasadil jsem jí uzdečku a energicky jsem jí odvedl k uvazovákům, zafrkala nad zbytečnou silou, kterou jsem používal, ale byl jsme příliš naštvaný na to, abych se o to staral.

Nasedlal jsem jí westernovým sedlem, vylezl na ní a navedl jsem jí na stezku. Vypadala nezvyklá na to, nést na svém hřbetě někoho jiného než Taylor, ale to mě nezajímalo. Pobízel jsem jí opakovaně patami do té doby než nacválala.

Běžela dokud se nevyčerpala, ale nenechal jsem jí tam zastavit. Ačkoli jsem věděl, že má unavené nohy a namáhavě dýchá, odmítal jsem jí nechat zastavit.

Frustrovaná, se prudce zvedla na zadní, vyhodíc mě ze sedla. Přistál jsem na hromadě na špinavé zemi, příliš unavený na to, abych vstal.

Taylor.

Ona je to jediné na co můžu myslet. A ačkoli si to nerad přiznávám když jsem na ní takhle naštvaný, nemůžu se zbavit pocitu, že tu je něco špatně- a to je to co mě děsí. Musím jí vidět. Kde jenom může být?

Neochotně se postavím, znovu vylezu na klisnu a pobídnu jí do kroku. Pomalu, ale jistě se blížíme domů.

Jen si potřebuju vyčistit hlavu. Co přesně se stalo minulou noc.

Vešel jsme do chodby- povídali si. Její hlas zněl frustrovaně, ale neslyšel jsem co říká. Jake zašeptal něco nesouvislého a potom jí políbil. Nejdříve se neodtáhla - vlastně, polibek mu opětovala.

To je chvíle, kdy už si to pamatuji jaksi matně. Nemůžu si úplně vzpomenout byl jsem příliš naštvaný. Odtáhla se, že? Myslím, že mu dala facku. Dala mu jí předtím nebo potom co mě uviděla? Kdybych jen věděl.

Možná to proběhlo najednou. Myslím, že to je všechno. Ale je tu jedna moje část, která si klade otázku jestli je s ním dlouho.

Nejdříve jsem si ani nevšiml, že jsem s Flame už dorazil zpátky do stájí. A dokonce jsem ani ze začátku neviděl policejní auto.
Slezl jsem z Flame, uvázal jsem jí a šel jsem se podívat co se stalo. Možná Taylor udělala něco hloupého a zatkly jí. Doufám, že se nepokusila znovu utéct.
Čím více jsem se blíže k policistovi, který mluvil s mými rodiči, tím více se mi naskytovalo pohledu na scénu přede mnou.
Moje máma brečela, obličej měla zabořený v otcově náručí, který vypadal uvnitř mrtvý.
,,Co se stalo?" zeptám se.

,,Cartere- není to tvoje chyba," začne Peters.
,,Co se stalo?" zeptám se znovu chvějícím se hlasem. Pokud mi řekne, to co si myslím, že mi chce říct, nemyslím si, že to zvládnu.
,,Dnes ráno- jsme našli ve škarpě tělo. Přibližně sedmnáctiletou dívku s blonďatými vlasy. Sejmuli jsme jí otisky prstů - je mi to moc líto Cartere." pronese zarmouceně šéf.
,,Kdo?" dokážu vyřknout přiškrceně, navzdory knedlíku, který se mi tvořil v krku.
,,Souhlasili s otisky Taylor Evans."
Můj mozek odmítal pochopit nové informace. Nemůže být mrtvá. Nemůže. Musel bych něco cítit, pokud by umřela. Ne. Ona prostě - to nemůže být pravda.

Taylořin pohled

,,V této kabelce máš kreditní kartu, pas a řidičský průkaz. Tvoje nové jméno je teď Genevieve Roberts, ale budou ti říkat Jenno. Tvý rodiče umřeli při autonehodě, když ti bylo 17. Teď ti je 21. Pracuješ na policejní stanici v New Yorku jako recepční. Žiješ v apartmánu a tvoje spolubydlící je vysokoškolská studentka Lizzy. Nikdy jsi neslyšela o Taylor Evans. A už nikdy neuslyšíš. Umřela. Rozumíš?" zeptá se mě Peters, když jdeme k autu, které mě odveze na letiště.
Strážník Jonese, kterého si pamatuji ze dne, kdy jsem našla vzkaz v Ezhnově boxe, byl pověřen tím, aby mě na letiště odvezl. Úžasné, já vím.

,,Ano," zašeptám.
,,Taylor?"
,,Ano?" zeptám se a vzhlédnu k němu.
,,Opatruj se." pošeptá mi a obejme mě.
,,Pokusím se." poposmrkám, nastoupím do auta a odjedu.

,,Je tam vzadu všechno v pořádku - Genevieve?"
,,Jo- počkat. Tohle přece není cesta na letiště." pronesu podezřívavě.
,,Kdo říkal něco o letišti?" zavrčí strážník Jones. V očích se mu zaleskne zlověstný třpyt, ,,Potřebuješ si odpočinout, vyspat se."
Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale než jsem k tomu dostala příležitost, přistrčil mi mokrý kus látky k obličeji. Neochotně jsem se nadýchala plynu, který hádám byl pravděpodobně chloroform nebo něco takového.
Ačkoli jsem se snažila klást odpor, tma mi pohlcovala mysl, dokud jsem nebyla vhozena do nevyhnutelné, černé nicoty.
A přesně tak se můj život opět posunul.