Breaking free

43. Část

Začnu se probouzet, když se Carter vedle mě zavrtí a vydá ze sebe holčičí vyjeknutí.
Vyskočím na nohy a snažím se zjistit proč vyjekl. Kvůli Clintovi? Vrátil se pro mě?
Vydechnu úlevou, když zjistím, že to je jen Ariel- dokud si nevšimnu, že Carter se zády tlačí do rohu své postele ke zdi, těkajíce vyděšeným pohledem mezi námi dvěma.
Vcítila jsem se do situace, jak jí musel vidět on - dívka která vypadá přesně jako já, jen vypadá na 9 let. Ano je jí jedenáct, ale vypadá mladší.
Jediné vysvětlení v jeho mysli? musí být-.
Sakra
,,Cartere, pane bože není to tak jak to vypadá."
,,Ty máš dceru?" Zeptá se šokovaně. Monitor srdce, začne pípat rychleji, což mě vyděsí, snad nedostává srdeční záchvat.
,,Ještě si mu o mě neřekla?" zeptá se Ariel téměř dotčeně.
,,Měli jsme jiné věci o kterých mluvit," zabrblám a otočím se na Cartera.
,,Cartere, zlatíčko, uklidni se. Ona je moje sestra. Moje sestra."
Jeho celé tělo se uvolní a jeho srdeční tep se začne zpomalovat.
,,Opravdu sis myslel, že jsem měla dítě  ještě jako teenager?" směju se a protočím očima.
,,Promiň - rychlá domněnka," omluví se. Podívá se na mě, pak na Ariel a znovu na mě. ,,Jaké je její jméno?"
,,Jmenuji se Ariel," skočí nám do řeči, ,,Předpokládám, že ty jsi ten kluk, kvůli kterému moje sestra posledních 24 hodin šílela." Moje tváře zrudnou a jemu po tváři přeběhne pobavený úšklebek.
,,Kolik ti je?" zeptá se Carter.
,,Jedenáct, ale bude mi dvanáct 13. listopadu." odpoví.
,,Ou, to bude letos pátek. Strašidelné." pronese zahloubaně.
,,Ano, ano, velmi strašidelné. Teď je myslím Ariel připravená odejít, není to tak Ariel?," říkám rozmrzele, strachujíc se, že řekne něco trapného.
,,Dobře, dobře. Ale stejně se mnou musíš později dokončit tu konverzaci." řekne jízlivě, načež se otočí a opustí místnost.
,,Má tvoje oči," řekne Carter zesměšňujíc hlas mé milující příbuzné předpokládám.
,,A můj postoj," zasměju se a lehnu si zpátky na postel.
,,Jedla jsi?" zeptá se po chvilce ticha.
,,Cartere, právě jsi byl na operaci, kde ti otevírali srdce, potom co si byl málem zastřelen a ty se mě ptáš jestli jsem jedla?" exploduji zmateně.
,,Znám tě, Taylor. Nestaráš se o sebe, když si děláš starosti o ostatní. Pamatuješ si, když byla postřelena Serenity? Nic jsi nejedla dokud jsi nevěděla, že bude v pořádku."
Usměji se na něj a políbím ho na nos.
,,Miluji to, že se o mě snažíš starat." řeknu.
,,No někdo musí."
Začnu se zvedat, ale na moment se zastavím. Co když se něco stane zatímco budu pryč? Co když znovu usne a už se nikdy neprobudí?
Jako kdyby vycítil mé strachy, přitáhne si mě k sobě a dá mi pusu na čelo.
,,Budu v pořádku. Myslím, že budu počítat tečky na stropě," zasměje se.
Zkousnu si ret a přikývnu, stoupnu si a zamířím je dveřím. Otočím klikou a ohlédnu se přes rameno.
,,Budu hned zpátky," pronesu slabě.
,,Nepospíchej, budu v pořádku," řekne sebevědomě, ,,slibuji."
Kývnu na něj se slabým úsměvem na rtech, načež se otočím, abych šla a zavřu za sebou dveře.
,,Bude v pohodě," zamumlám si sama pro sebe.

A/N
Mám na vás dotaz: máte raději když používám hovorovou češtinu nebo spisovnou? Protože u hovorové mi přijde, že je taková osobnější lidem bližší, ale nechci abyste to brali jako hrubky.. dělám to tak zatím vědomě. Přemýšlím, že v přímé řeči ponechám právě tu hovorovou a jinak jí nechám spisovnou.. co vy na to? :))