Breaking free

13. Část

,,Můžete mi už někdo laskavě říct, co se tu sakra děje?" zakřičím nejistým hlasem. Carter mě pevněji sevře, když se místnost ponoří do úplného ticha.

Po dlouhé prodlevě v konverzaci, otevře paní Stoneová pusu, aby promluvila.

,,Nikdy jsi to neměla zjistit takhle," zamumlá, než se setkáme pohledem - a já vím, že mi řekne vše.

,,Taylor, vždy jsme byli s tvými rodiči dobří přátelé. Poznala jsem tvou mámu už na střední škole, dokonce jsem jí byla družičkou na svatbě," začne vyprávět paní Stoneová, její oči vypadají skelně, jako by měla nebezpečně blízko k slzám. 

,,Když ti bylo pět let, tvoji rodiče si jednoho dne vyjeli do lesa na vyjížďku, sami. Mysleli si, že zaslechli tlumený křik, tak se tvůj táta vydal na průzkum, nařizujíce tvé mámě, aby zůstala opodál. Ale ona byla tvrdohlavá a následovala ho. To co uviděli je navždy změnilo,"

Snažila se pokračovat, ale její hlas se začal neovladatelně třást a už nemohla dál mluvit. Otočila se proto na manžela, aby jí pomohl a on za ní pokračoval.

,,Clint Harris, muž, kterého jsi viděla ve zprávách je odsouzený sériový vrah. Zuřil v Oakvillu pět let, vyžádal si 23 životů, než byl konečně přistižen. A nebyl by přistižen nebýt tvých rodičů. Když totiž jeli na ten průzkum, našli podzemní úkryt skoro jako kryt proti bouřkám. Byli svědky brutální vraždy ženy jménem Crystal Osprey. A okamžitě poznali Clinta Harrise. Oakville je malé město a Harris tu byl dobře známý. On a jeho manželka vlastnili malebnou pekárnu. Paní Harrisová neměla vůbec ponětí o manželových vražedných zvycích a bylo pro ní tak těžké tomu uvěřit, že musela chodit měsíce na terapie."

,,Ale toto není o ní, ale o tvých rodičích," pokračuje, ,,Clint Harris je uviděl, ale nebyl dost rychlý na to je chytit, zatímco byli na koni. Řval za nimi, že je zabije, pokud o tom někomu řeknou."

,,Ale oni si to nemohli nechat pro sebe. Anonymně to nahlásili policii a on byl zatknut. Všechno bylo v pořádku až asi do dvou týdnů před jejich, um, smrtí. Ale pak našli poznámku nalepenou na jejich dveřích - bylo na ní, že Clint měl komplice, o kterém policie nevěděla, a on je chtěl zabít."

,,Co to má dělat co dělat s Taylor?" zeptá se Carter, aniž by povolil sevření, kterým mě držel.

,,Vrahové totiž neví o Taylořině existenci. Neví, že měli dceru. Tví rodiče šli na polici a rozhodli se co musí udělat, aby udrželi tebe i sebe v bezpečí." zašeptá paní Stoneová, její tvář je bledá jako sníh.

Stoupne si a dojde k polici na knihy. Zvedne rodinou bibli, vytáhne z ní obálku a podá mi jí. Je nadepsaná psacím písmem mé matky, slovy 'Mé nejdražší Taylor'.

Nemohu se přinutit jí otevřít, proto vzhlédnu zpátky k paní a panu Stoneovi, mé či zvlhnou.

,,Policie si myslela, že nejlepší bude, když tvé rodiče - přestěhují. Změní jim identitu, dostanou novou práci, začnou nový život. Tví rodiče tě chtěli tak moc vzít s sebou, ale policie je varovala, že pokud vrahové odhalí, kde se nacházejí, zabili by tě spolu s nimi. A, že pokud budeš v adoptivním domově, budeš v bezpečí." pronese vážně.

,,Co - co jste řekla?" zašeptám.

,,Tví rodiče museli předstírat svojí smrt. Všichni si mysleli, že to byla nešťastná nehoda, ale nebyla to nehoda. Pozorovali tě celou noc a ujistili se, že jsi doma v pořádku. Potom byli odebráni pryč do nezveřejněné lokality."

Nemohu pochopit slova, která mi říkají. To nemůže být skutečné.

,,Taylor, tví rodiče tě tak neskutečně milovali, oni-" začne paní Stoneová.

,,Tak proč mě pak opustili?" zařvu, čímž jí přeruším, ,,pokud mě milovali, proč mě poslali do adoptivních domovů po celý můj život? Utekla jsem, protože můj život byl tak příšerný! Pokud mě milovali, proč mě nechali si tím projít?"

,,Nikdy netušili, že to bude tak špatné! Chystali jsme se tě adoptovat, ale soudce nám neřekl kde jsi byla, protože jsi už byl dána do pěstounské péče. Chtěli tě chránit." brečí paní Stoneová.

,,No, na to měli myslet, předtím než mě opustili samotnou v lese během té povodně. Myslela jsem, že umřu. Když jsem potom zjistila, že umřeli, téměř deset let jsem se snažila přes to přenést. A teď když už jsem tak blízko k tomu být konečně šťastná, mi řeknete TOTO? Ne. To nedokážu přijmout." zavzlykám a stoupnu si.

Vyběhnu ven z domu do stájí. Bezmyšlenkovitě trhem otevřu dveře od Ezhnova boxu a vyskočím na jeho hřbet.

,,Běž chlapče," zašeptám a ostře ho nakopnu patami do boků. A přestože veterinářka řekla, ať ho zvykám na námahu pomalu - nezajímalo mě to. Dnes večer budeme jako vítr.

A když budu mít štěstí odvane mě pryč. 

Dnes v rekordním čase další kapitola, navíc tak plná zvratů.. držte mi palce, ať se honem vrhnu na další :D