Breaking free

38. Část

Taylořin pohled

Na chvíli jsem zůstala s hlavou na kolenech, kývajíc sebou vpřed a vzad konejšivým pohybem. Pravděpodobně bych takto zůstala déle, kdyby se prásknutím neotevřeli dveře.

Muž, očividně doktor, vejde dovnitř, na tváři má výraz mírné úlevy.
,,Jsi tu kvůli Carteru Stoneovi?" zeptá se.
,,Ano," odpovím a stoupnu si.
,,Víš kde jsou jeho rodiče?" zeptá se.
,,Jo, v cafeterii- prosím řekněte mi co se děje," žádám.
,,Omlouvám se, nem- ty jsi ta dívka, která měla být údajně mrtvá, ne? Jsi ve všech zprávách za posledních 12 hodin." zamumlá si hlavně k sobě, ,,A je mi líto, ale zákon požaduje, abych mluvil nejdříve s jeho nejbližší rodinou, než cokoli řeknu někomu jinému."

,,Můžete mi alespoň říct, jestli je naživu?" zeptám se.
,,Oh ano, je na živu. Je opravdu naživu." pronese doktor.
Následuji ho do cafeterie a ukážu mu Carterovi rodiče.

,,Pane a paní Stoneovi- mohu s vámi mluvit v soukromí?" zeptá se doktor. Paní Stoneová se podívá na mě a poté odpoví na jeho prosbu.

,,Pokud to můžete říct před námi, můžete to říct i před Taylor. Ona je rodina." pronese a položí uklidňující ruku přes mé rameno.
,,Dobře, pokud na tom trváte- Carter už je po operaci. Úspěšně jsme vyjmuli kulku a myslíme si že to chvilku potrvá než se zahojí, nicméně očekáváme, že bude zcela zdráv. Jediná věc, která nám dělá vrásky na čele je, že by se teď někdy měl probudit. Anestetika by již měla kompletně vymizet a jakýkoli jiný pacient by se již probral. Jediná věc, která může zabraňovat čistá vůle. Je to skoro jako by chtěl umřít." řekne doktor.

,,Je to všechno moje vina." zaskuhrám, zhroutím se na blízkou židli a zabořím tvář do svých rukou.
,,Můžeme ho vidět?" zeptá se paní Stoneová, což mě donutí vzhlédnout k doktorovi, čekajíc na jeho odpověď.

,,Pokud chcete. můžu vás zavést do jeho pokoje."
Kráčeli jsme v doktorových šlépějích, nasledujíc ho ke Carterovu pokoji. Vypadalo to jako by nás vedl milióny chodbami než jsme tam dorazili.

Jeho rodiče vešli jako první, zatímco jsem zůstala stát ve dveřích, obávajíce se strachu z pohledu na Cartera na nemocničním lůžku. Ta myšlenka mě děsila do hloubi duše.

Po strašně dlouhé době vyšli z pokoje. Paní Stoneová měla slzy v očích a podívá se na mě konejšivě.

,,Prosím jdi dovnitř. Říkali, že nás pravděpodobně uslyší." zašeptá mi, načež odejde pryč s panem Stonem.

Po tom co se všude rozhostí ticho, se zhluboka nadechnu a vejdu do pokoje. Dech se mi zadrhne při pohledu na něj.

Je nepřirozeně bledý a všude okolo něj jsou dráty a trubičky. Stabilní, opakující se pípání se rozléhá po místnosti.
Opatrně k němu dojdu a sednu si na kraj postele.

,,Cartere- nevím jestli mě slyšíš. Ale jestli ano, prosím probuď se. Jen- nemůžeš mi umřít Cartere. Tolik tě miluji. Prosím probuď se." zašeptám plačtivě.
Nevydá ze sebe jediný zvuk, ani nejeví žádnou známku toho, že by mě slyšel.

Rozhořčeně si povzdechnu a lehnu si přes jeho postel, odpočívajíc hlavou na jeho rameni, ho vezmu za ruku.

,,Miluji tě." zašeptám. A ačkoli se mi to pravděpodobně jen zdálo, přísahala bych, že jsem cítila, jako by mi lehce stiskl ruku.