Letní láska? (Jmenuju se Martin)- dočasně pozastaveno

Kapitola 21

Otevřu dveře a asi dostanu infarkt, na zemi v předsíni leží babička a nehýbe se. "Pomoc!" Zakřičím, ale předem vím, že mě nikdo neslyší.
Dobře, uklidním se a vymyslím, co dělat. Nemocnice je asi 30 kiláků odsud. Než sem sanitka dojede, tak autem už bude tam. Autem...
Auto má Martin, ale...
Dobře, nechci o babičku přijít, a tak to udělám, dojdu za Martinovím dědou. Ten nás odveze.
Zkontroluji, jestli babička dýchá, a tak. Nezbývá mi nic jiného, než zavolat Martinovi.
Vyndám mobil z kapsy a začnu vytáčet jeho číslo.
Mobil vyzvání, ale Martin to nezvedá.
"Prosím, zvedni to!".
V tu chvilku to zvedne a nejistým hlasem se ozve: "Markét?"
Tak jo, vyklopím to na něj!:
"Martine, já vím, že vzhledem k situaci mezi námi je to takový blbý, ale potřebuju pomoc." Zatím mě nepřerušil. "Takže, přišla jsem k babičce a ležela na zemi, potřebuji, abyste nás hodili do nemocnice.
Prosím." Já si připadám jak největší krá*a. Co to proboha dělám.
Z druhé strany telefonu se ozvalo: "Jasně za minutu jsem u tebe a děda bude řídit." (Ani jeden z nás nemá řidičák.)
Vzala jsem babičce noční košili a kartáček, hodila to do tašky a vyšla před dům, ke kterému už šel Martin.
Vzal se mnou babičku a odnesli jsme ji do auta. Jeho děda už byl za volantem.
Zamkla jsem dům a běžela do auta.
K mojí smůle si Martin sedl vedle mě.
Otočil se na mě s výrazem "nech si to vysvětlit".
Věděla jsem, že se tomu nevyhnu a svým způsobem si to i zaslouží.
Nechám ho, ale nejdříve nás ohlásím v nemocnici, ať nás čekají.
Po hovoru do nemocnice jsem se otočila na Martina.
"No tak dobře, mluv." Vyzvala jsem ho k začátku této nejspíš 100% smyšlené historky.
"Ok, tak jak bych začal, nejspíš tím, kdo je Bára.
Bára je opravdu má sestřenice a nic jako incest se nezi námi nedělo, neděje a nikdy dít nebude.
V ten večer, kdy jsem odjel, jsem za ní jel do nemocnice, protože jí sem odvezli, když se psychicky zhroutila.
Asi půl roku ji stallkoval její bývalý přítel a neustále jí psali jeho přátelé a po tom, co ji propustili, jim potřebovala dokázat, že má přítele a že už je silná.
Bohužel jsem svolil k tomu, aby mě políbila. Opravdu celou dobu miluji jen tebe. Prosím, odpusť mi."
To jsem nečekala. Je to pravda? Mám mu věřit nebo ne?
"Hele Martine, nech mi čas, musím se rozhodnout, nevím co teď.
Z jedné strany Tě miluji a z druhé jsem na Tebe naštvaná.
Taky se bojím o babičku a prostě teď se na takové rozhodnutí necítím. Možná později. Teď ještě nevím."
Martin mi řekl něco, co jsem asi opravdu nečekala:
"Tak mě alespoň obejmi, prosím."
Dobře, s tím souhlasím.
"Tak jo."
Obejmuli jsme se a já jsem zjistila, že mi jeho objetí chybělo.

Kouknu z okénka a zjistím, že už jsme blízko nemocnice.
Kouknu na babičku a ujistím se, že je nějak tak v pořádku.
Zdá se, že ano.
"Neboj, to dáš, babi."
...

Čau všichnííííí... Všem moc děkuji za pozitivní komentáře a jsem moc ráda, že vás to baví.
Jste super. Díky vám budu pokračovat ;-).
Další díl bude asi v sobotu, asi :-).
Zatím.
Pemesinka