Letní láska? (Jmenuju se Martin)- dočasně pozastaveno

Kapitola 23

Ahoj, dneska ani nic vyjít nemělo, ale díky podpoře Bambulka007 a youtubefansforever jsem to nakonec napsala. Už to nebudu nijak okecávat, tak si to užijte :-*. Mám vás všechny ráda. Pemesinka

Vešla jsem do domu a přemýšlela jsem, co teď. Babička je v nemocnici, rodiče a brácha v Praze, s Martinem se nebavím, tak proč tu mám být?

Bylo by lepší jet domů. Alespoň bych se viděla s kamarády a myslím si, že v Praze je nemocnice na lepší úrovni, tak bychom tam mohli mít babičku.

Výborně, na scénu přichází Markéta se svým rohlíkem s máslem. I namazat rohlík byl pro mě porod. Naštěstí se povedlo a já teď v klidu mohu povečeřet. Jsem prostě velmi dobrá kuchařka. Jsem celkem unavená a úplně vyčerpaná, tak si půjdu lehnout.

Ráno jsem se probudila v půl desáté. Nedá se zapřít, že jsem raní ptáče :-). Oblékla jsem se a začala jsem dělat všechny ty nudné ranní činnosti. Napadlo mě, že se nasnídám na zahradě. Otevřela jsem dveře a na zemi byla hodně, hodně podobná kytka, jakou mi dal Martin, když jsme spolu začali chodit. Byl tam lísteček s nápisem "Promiň, odpust mi prosím. M"  Jé, to je tak milé. Rozjasnilo mi to den, jak nejvíce mohlo, i když jsem byla smutná z toho ohledně babičky, nevím jak to nazvat. Přemýšlím, že bych mu odpustila. Nejsem si jistá, ale tímhle si mě získává. Třeba mu to jednou opravdu odpustím, možná říká pravdu. Jenomže možná.

Po snídani jsem zavolala mamce a čekala, kdy sem přijedou. Měli by přijet někdy za 2 hodiny. Vzala jsem svůj long a šla nebo spíš jela jsem se projet.

Za hodinu a půl jsem byla zpátky a čekala jsem, než rodiče přijedou. Pak půjdeme do nemocnice. Co asi babička.

Rodiče pro mě přijeli akorát a vyjeli jsme do nemocnice. Snad je babička v pořádku.

V nemocnici jsme byli rychle. Šli jsme rovnou k babičče na pokoj. Povídali jsme si a povídali a asi 1 000 000 krát jsem babičče řekla, že ji mám ráda. A taky, že jsem udělala dobře. Už jsme chtěli odcházet, když přístroj, na kterém byla babička napojena, ohlásil zástavu srdce. Doktoři nás vyhodili z pokoje a my jsme se strachem seděli za dveřmi a čekali, co se bude dít. Myslela jsem na to nejhorší, ale nechtěla jsem věřit tomu, že by se něco z toho vyplnilo. Bohužel, ta nejhorší myšlenka vyhrála.

Z pokoje vyšel jeden lékař a podíval se na nás smutnýma očima. Pak promluvil: "Je mi líto, dělali jsme, co jsme mohli, ale nepodařilo se." Právě mě zalila šílená vlna smutku, byla tu a už tu není. Nemohu tomu uvěřit. Až dnes jsem si uvědomila, jak je to úžasná babička. Bylo pozdě. Ale navždy ji budu mít ráda.....