Letní láska? (Jmenuju se Martin)- dočasně pozastaveno

Kapitola 30

A je to tady.
Dneska jsme spolu 8 let.
Je to neuvěřitelný, toho dne u rybníka jsme se dali zase dohromady.
Žili jsme si život, skoro jako v pohádce.
Sice Martinův děda umřel hned rok po mojí babičce a Martin na tom byl tak špatně, jak já tehdy.
Těchto 8 let mého života však bylo opravdu úžasných.

Vymanila jsem se z Martinova objetí a šla nám udělat snídani.
Máme spolu celkem velký byt u kraje Prahy.

Postavila jsem vodu na kafe a šla jsem do lednice pro mléko, máslo a šunku.
Hotové kafe jsem položila na stůl a prostřela jsem talíře a nože.

Šla jsem probudit Martina.
Klekla jsem si k posteli a políbila jsem ho na čelo.
Otočil se na druhou stranu, ale spal dál.
Sedla jsem si tedy k němu z druhé strany a zkusila jsem to znovu.
To už Martin otevřel oči a usmíval se na mě.

Nasnídali jsme se a šli jsme do práce.
Martin mě doprovodil do studia.
Jo, to jsem vám zapomněla říct, dělám módní návrhářku.
Martin pořád točí, ale jen tak na půl úvazku.
Hlavně totiž dělá televizního moderátora pro ČT1.

Seděla jsem za stolem a snažila se vymyslet, co tomu návrhu chybí.
Na práci jsem se vůbec nedokázala soustředit, protože jsem pořád uvažovala nad tím, jestli vůbec Martin ví o tom, že máme 8. výročí.
Taky jsem tak trochu doufala v to, že by mě mohl třeba požádat o ruku, ale to se asi nestane. Myslím, že kdyby to chtěl udělat, už by to udělal :'(.

Na oběd jsem si o pauze došla (jako skoro vždycky) s Luckou.
Dělá hned ve vedlejší budově počítačového technika.
Upřímně, dříve bych opravdu nečekala, že bude pracovat zrovna takhle.

Čekala jsem na ni před budovou a už mě to nebavilo. Celý život, ať už jde kamkoli, přijde tam pozdě.

"No konečně!" Zvolám místo pozdravu.
"Promiň, musela jsem ještě něco dodělat, máme tam teď opravdu frmol." Odpověděla mi.
"Jasně, chápu." A víc jsme se tím nezabývaly.

Po obědě jsem se zase vrátila do práce.
Za 3 hodiny pro mě přijede Martin a jedeme na dovolenou.
Vtipné na tom je to, že netuším kam.
Má to být překvapení.
Jsem neskutečně zvědavá.

Čas plynul a Martin pro mě přijel.
Rychle jsme skočili domů pro pár tašek.
Když jsme stáli před naším "malinko luxusnějším" autem (viz. média), Martin mi zavázal oči šátkem, abych neviděla, kam jedeme.
Bohužel pro mě, ta cesta byla docela dlouhá.
Poznala jsem ale, že jsme pořád v Česku, protože jsme nepřejížděli hranice.
Vystoupili jsme z auta a Martin mi přikázal, abych si nesundávala ten šátek.
Tak dobře, no, když myslí, že někam s tím šátkem dojdu.
Šli jsme po nějaké hrbolaté cestě, ale Martin mě držel, takže jsem nespadla.
Zastavili jsme a Martin řekl:
"Jsme tu."
Stoupl si za mě a pomalu mi rozvazoval šátek.
Pak dodal: "Ještě prosím neotevírej ty oči.
3-2-1....

Čauky Bestinky, tak tu máme další díl této knihy.
Doufám, že jsem vás tím koncem dost napnula, #takovátasvině.
Budu moc ráda za votes a komments.
Vaše Pemesinka ♡♡♡♡♡♡♡